Být věrný své malé roli

Ráda bych se podělila o pár slov k myšlence - "být věrný své malé roli".  Tuto myšlenku jsem nedávno přečetla a byla jsem potěšená, jelikož se občas v tom životě zamotám a hledám tu správnou cestu. Tato myšlenka přede mnou přistála včas:).

Každý v životě hrajeme určitou roli a ne jednu. Někdo hraje rolí pět, někdo třicet, někdo sto, někdo dvě... Každá role nese v sobě poslání a poslání vyžaduje porozumnění, obětavost, čas, naslouchání, dobré skutky, tvořivost, umění řešit problémy, empatii, komunikaci, zájem, mávnutí rukou, odpuštění.... Každá role vyžaduje zkrátka umění života. Hrát dobře svou malou roli a být ji věrný je dnes mnohem těžší než dříve. Máme své starosti, problémy, výkyvy nálad, lennost a mnoho (těch přebytečných) činností a povinností, díky kterým druhým opakujeme - nemám čas, nestíhám, mám moc práce.

Jsme často zaneprázdněni věcmi, které nás přetěžují a zastřívají věci důležitější, ze kterých můžeme mít větší užitek, radost, vyzkouzlí nám úsměv na tváři, pohladí nás na duši, dají našemu srdci nový rozměr, dají nám křídla a povznesou výš. Vlivem hektické, chaotické  a nemocné doby, naše malé role prožíváme jako na houpačce. Ovšem je psáno, že  "nejléčivějším prostředkem na nemoci dnešní doby je být věrný své malé roli"

Naše role v životě jsou třeba takové: jsem, dcera, jsem syn, jsem matka, jsem otec, jsem manžel, jsem přítel, jsem skaut, jsem dobrovolník, jsem kamarád, jsem záchranář atd. Do těchto rolí musíme denně vkládat své umění žít.

Budeme-li se snažit svou malou roli hrát věrně, dobře; možná neovlivníme dění ve světě. Nebrátíme negativní dění v pozitivní, ale svým uměním žít ovlivníme své okolí ve kterém žijeme. Není naším úkolem zachránit svět, ale snažit se hrát svou malou roli. I malá role má velký význam. Matka Tereza to krásně vyjádřila: "Nemusíme dělat velké věci, ale malé věci s velkou láskou."

Zaměřím se na roli skauta. Jak já jak skaut mohu být věrný své malé roli? Jistě si vzpomeneš na dalších tisíc činností, kterými vykonáš službu, uděláš radost, mile překvapíš... Život v přítomnosti, život v obětavosti pro druhé...bude mnohem radostnější a plnější než život, který můžeš žít víceméně jen sám pro sebe.

Jako skaut, rádce pomáhám menším bratrům a sestrám růst a dělám jim dětství bohatší, radostnější a dobrodružnější. Můžu je vzít na výpravu, domluvit se na projížďku na kolech, zajít pomoci do rodiny, která má zájem, můžu připravit oslavu a pozvat své kamarády z oddílu, mohu pomoci opravovat klubovnu, mohu zapůjčit nástroje k opravám, můžeme se domluvit na programu pro určitou skupinu - pro dětský domov, domov důchodců...

Jako skaut mohu sbírat odpad v okolí, čistit studánky, podílet se na opravách památek. Můžu vyslechnout kamaráda, pomoci mu s úkolem, mohu někomu napsat z oddílu mail koho moc často nevídám, abych mu udělal radost, mohu pomoci s organizací skautské akce o které vím, mohu vykonávat službu v sociálním zařízení, mohu uspořádat tvořivý kurz pro oddíl, rodiny....

Je důležité nezapomínat, že ve skautovi se dá prolnout tolik rolí a přitom to může být role jedna, která náš život činí nekomplikovanější. Máme skautský zákon, který nás vede po dobré cestě, na to nikdy nezapomínejme, snažme se o zákonech přemýšlet. Díky skautingu osobně neprožívám nějaký chaotický život, vím kam kormidluji, rozhodla jsem se tak. Osobně nepotřebuji být na všech místech, všechno činit, dělat velké akce každý měsíc... Nemusím hrát tisíce rolí, stačí mi pár, které zvládnu ukormidlovat a které mohu dobře, poctivě vykonávat. Povrchnost nemá šanci.

Jsem šťastná, že to tak mám. Skauting nesmírně obohatil můj život. I když se člověk něčeho ve prospěch skautingu vzdává (pohodlí, teplíčka, bez problémový život, žádné velké překážky, nekrotit své emoce, nesnášet nějaké prohry, nějak se nepodřizovat, dělat si co chci já...), čímž láká tento svět, dostává mnohem víc. Já jsem si toho vědoma. :).

Veverka

Kolik máme přátel?

„Kolik si myslíte, že máte přátel?“ zeptal se jeden spolucestující druhého během nedávné cesty. Podíval jsem se na něj a předstíral jsem, že si čtu noviny. Ve skutečnosti jsem poslouchal jejich rozhovor, který mě vedl k zamyšlení.

„Taky jsem si myslel, že jich mám hodně,“ řekl muž, „dokud jsem nemusel přehodnotit podstatu přátelství.“

„Kdo neví, co je to přítel?“ přemítal jsem. Ale v průběhu rozhovoru jsem si uvědomil, že naše tradiční představa přátelství nevystihuje realitu přesně.

Jeho další otázka směřovala více k podstatě.

„Kolik lidí, které považujete za své přátele, byste pozval na svatbu?“

„Tak asi dvě stě až tři sta.“

„A na křest dítěte?“

„Tak asi sedmdesát až sto.“

„Kdybyste chtěl jít dnes večer do kina nebo na stadion, kolika osobám byste zavolal?“

„Nevím… snad patnácti až dvaceti.“

„Je vidět, že máte hodně přátel,“ řekl druhý muž s úsměvem. „Ale pro kolik z nich jsou důležité vaše osobních záležitosti, vaše problémy? S kolika sdílíte své ušlechtilé plány, osobní nebo rodinné problémy? Na ramenou kolika z nich byste se mohl vyplakat a cítit se pochopený? A kolik z nich se upřímně raduje z vašich úspěchů a na vlastní kůži prožívají vaše trápení?“

„Děláte mi to těžké,“ odpověděl, „ takových je už méně: dva nebo tři.“

„A kdyby jeden z těch dvou nebo tří byl smrtelně nemocen a zbývalo by mu pár měsíců života, nabídl byste jim, že se ujmete jejich rodin a postaráte se o vzdělání jejich dětí?“

„To je opravdu složité, nevybral bych z nich žádného.“

„Máte tedy hodně lidí, kteří vám dělají společnost, dva až tři dobré kamarády, avšak přítele žádného,“ zakončil podivný cestující.

Musel jsem se upřímně zamyslet nad tím, jak je obtížné najít a především si udržet opravdové přátelství, neboť společníků a kamarádů máme všichni dost. 

A ty, kolik máš přátel?

 

(zdroj: http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Kolik-pratel-mas.html)

Přátelství nebo nic?

Skautské přátelství nezná hranice. Skautů na zemi je více jak  50 milionů Všichni si tykáme, slavíme společné svátky, abysme se lépe poznali plníme odborky jako např. Skautské přátelství, prožíváme spolu dobrodružství, máme kamarádství či přátelství dokonce ve skautském zákonu. To je všechno krásné a mnoho to také znamená. Bez přátel, kamarádů jsme ochuzeni o jednu část plnosti našeho života. Přátelé, kamarádi jsou lidé, kteří nás znají, mají rádi a věnují nám čas. Znají naše lepší i horší stránky, naše prohry i vítězství, umí naslouchat a pomoci nám. Vždy nám zůstávají po boku, ať se děje co se děje...
Možná se to zdá být jako nadsázka, prožíváme spíše období chladnějších vztahů. Člověk nasadí tu svou ulitu do které pouští jen málo koho, spíše se uzavírá, což je i škoda. Přátelé, kamarádi jsou lidé, kteří nám život určitě obohatí a proto je dobré je mít.
Přátelství nezná hranice ani konce. Já jsem se včera setkala se svou kamarádkou/spolužačkou, která po dvou letech přijela z USA do Česka. Bylo to nádherné setkání a vím, že ona je vážně dobrá kamarádka. Po léta jsme si psaly e-maily, posílaly pohlednice a jedna druhou se snažila podpořit. Vím, že mezi námi je krásné přátelství. Připomíná mi to jednu myšlenku  od Dietrichs Bonhoeffera:

Daleko nebo blízko,
ve štěstí či v neštěstí,
v druhém má přítel někoho,
kdo mu věrně pomáhá
být svobodný a být člověkem.

Podle Anselma Gruena je přátelství jako slunce, které prozáří život člověka. Já bych s ním velmi souhlasila. Zajímavý je i fakt, že tento muž rozeznává ři druhy přátelství: přátelství pro prospěch, z touhy nebo z dobré vůle. První dva typy jsou v zásadě egoistické a vydrží většinou jen krátký čas. Jen přátelství uzavřená z dobré vůle jsou trvanlivá a zaslouží si být označena jako přátelství; v něm je vidět, že si oba přejí totéž nebo - jak říká Aristoteles - že přátelům je vše společné.
Aby přátelství vydrželo je nutné do něj přikládat polínko.

Přátelé, kteří nejsou blízko sebe, si mohou psát dopisy. Posílání dopisů není vůbec v módě, což je škoda. Ovšem, všimla jsem si, že někdo na táboře dopisy ještě píše:).  Ono samotné dopisování
"patří zřejmě svou podstatou k přátelství - vždyť z přátelství vznikly snad nejkrásnější dopisy světové literatury. V dnešní době jsme se bohužel odnaučili pěstovat vzájemnou korespondenci. Přátelství si přesto dopisů žádá, protože v nich sděluji příteli své zážitky. Konstantin Raudive jednou řekl: "Lidé, kteří si navzájem nevyměnili žádné dopisy, se neznají."  Všechno nějak do sebezapadá. V dopise lze jinak vyjádřit své pocity, čtenář pozná zda je v dopise srdce nebo je dopis příliš chladný..
Spisovatelka Zenta Maurina, od raného mládí ochrnutá zažila přátele jako životodárný pramen, jako pramen síly ke zvládání života handicapovaného jedince: "Co pro ptáka znamená síla křídel, to je pro člověka přátelství: vyzdvihne ho nad zemský prach."
Já děkuji za všechna přátelství, zvláště ty skautská.Jsou pevná, vím to, vím to již 14 let...

Kolik děláš dobrých skutků, tolikrát jsi člověkem

Původní myšlenka zní: Kolik jazyků náš, tolikrát jsi člověkem. Je to hezké, je hezké umět mnoho jazyků, ale mnohem hezčí je dělat dobré skutky. My skauti máme přece v denním příkazu jasně řečeno: "Alespoň jeden dobrý skutek denně." Mnohokrát jsem slyšela - a co se tím myslí, jaký dobrý skutek, a co když nemám příležitost denně něco ohromného vykonat.... Je to tolik povzdechů, že člověk žasne, kolik překážek se vynoří po vyslovení jednoduché myšlence.... Tak to jsme celí my - lidi složití, někdy šíleně racionálně uvažující, lhostejní a líní... Možná píšu přísně, vyslovuji nějaké dogmata... Hřebík uhodil nedávno na hlavičku. Opravdu si myslím, že dnešní společnost je materiálně zaměřená, pluralitní, nemá cíl kam by směřovala, vytváří nějaké podivné neidentifikovatelné a necpochopitelné vzorce - jak ve výchově, v etice... A mohla bych pokračovat.

Takže se vrátím k hřebíku a hlavičce. Jedu v tramvaji. Jsou obsazena místa s visačkou pro těhotné ženy, seniory, nemocné a sedí tam mladí lidé! Vstoupí stará paní a co se děje - klasika - nikdo nevstane. Raději poslouchají mp3ku, koukaí do telefonu, do země. Prostě je to vůbec nezajímá a já jako matka vstanu i když nesedím na místě s visačkou, od táhnu kočárek a jdu té paní říct, ať si jde sednou jestli chce. Paní se hezky usmála, poděkovala.

Nezdá se mi to tak složité, už ne. Takové případy nejsou jen v tramvajích, ale i v autobusech.. Však to každý zná. Mně vždycky stojí za to ten úsměv druhého, ta radost. Můžeme sem zahrnout cokoliv co děláme pro druhé a skauti toho dělají hodně ne... :)

Za první republiky (1918-1938) by lidí jen kouleli očima, tohle by bylo zcela nemyslitelné - sedět na zadku a nepustit sednout starší osobu. Z historie je fajn si brát dobré příklady. 

 Jedna žena s velkým Ž, jmenovala se Matka Tereza. Misionářka, která se zasloužila o rozkvět sociální péče. Její dílo nemá obdoby. Dávala domov a hlavně Lásku potřebným i těm nejpotřebnějším, sama byla skromná a žila z okamžiků přítomnosti. Příkladem nám Matka Tereza může být v síle přožívání reality, Lásky, způsobu odvahy a hlavně - Naším úkolem je být právě tím, čím máme být my sami! Jen když vylepšíme sebe, můžeme změnit svět kolem nás.

Když víme, čím jsme, my jo:) - jsme skauti. Hrajme dobře svou malou roli! O tom příště.

Hymnus života Matky Terezy

"Život je šance - využij ji
Život je krása - obdivuj ji
Život je blaženost - užívej ji
Život je sen - uskutečni ho
Život je výzva - přijmi ji
Život je povinnost - naplň ji
Život je hra - hrej ji
Život je bohatství - ochraňuj ho
Život je láska - potěš se s ní
Život je záhada - pronikni ji
Život je slib - splň ho
Život je smutek - překonej ho
Život je hymna - zpívej ji
Život je boj - přijmi ho
Život je štěstí - zasluž si ho
Život je život - žij ho.“

Jak začít

Slyšela jsem, že je září vhodnou dobou začít znova, dávat si předsevzetí. Možná na tom něco bude, já bych se toho chytla. Nikdy není pozdě naučit se nové věci, umět se omluvit, dodělat úkoly a dodržovat pravidelnost, není pozdě změnit své nudné zaužívané zvyky v něco lepšího, zkusit pravidelně žít duchovně, udělat každý den dobrý vyjímečný skutek... Září je měsíc, kdy začíná nový školní rok a s ním i nové povinnosti, chápu to jako vzít znova svůj život do svých rukou, více být zodpovědnější a dělat dobré věci pro lidi....
Našla jsem tento zajímavý článek od Paulínek z on-line knihkpectví:). Tak nechť se vám připomene myšlenkou - začít znova, jakož i tento blog. 

"Heslem dnešní doby je úspěch ve všech myslitelných podobách. Společnost uznává a oceňuje ty, kteří jsou silní, výkonní, bezchybní, nejlepší. … Dá se něco vytěžit z prohry, bolesti, utrpení, zklamání? Každý z nás je jakoby hráčem velkého orchestru. Souzněním jednotlivých nástrojů vzniká krásná hudba. Odhalit, který nástroj je náš, zahrát na něj co možná nejlépe, to je úkol našeho života. V mnoha případech potřebujeme dlouhé nebo i těžké učení. Skrze rány, těžkosti a zkoušky v životě se můžeme mnoha věcem naučit. Každé utrpení se může obrátit v plodnost.

Nic z toho, co jsme prožili, není zbytečné, ani jedna kapka bolesti, kterou nabídneme, není ztracena. Všechno prospívá těm, kteří milují Boha. Všichni máme svá pouta, svá vězení, své hranice, svá uzavřená místa. Abychom se jich zbavili a zahájili nový, opravdový život, … abychom se mohli stát mostem a převozníkem pro druhé, je nezbytné, abychom se dali cestou osvobození. Jsme jako malé děti, které se učí od Boha, a když přijmou to, že jsou malé, nikdy nespadnou z výšky. Uvědomit si to znamená opustit veškerou povýšenost, pohrdání a vstoupit na cestu pokory. (Podle sv. Terezie z Lisieux)

Odhodlat se k proměně svého života není snadné, zdá se, že nám k tomu schází síla i motivace. Na známém příběhu Jeana Valjeana z knihy Bídníci ukazuje Boulvin, co je univerzálním zdrojem síly i odvahy ke změně. Je to bezvýhradná, bezpodmínečná láska." zdroj: paulínky.cz