Samostatnost - mýtus v dnešní společnosti?

Chcete samostatné dítě? Najděte mu skautský oddíl. Tak zní letošní motto skautských náborů. Poté co jsem si přečetla jeden nápis přímo na hlavních dveří jedné základní školy, mě toto motto velmi dojalo. Jak pravdivé je, jak tomu skautingu moc vděčím za to, že jsem se stala mnohem mnohem více samostatnou! Myslím to zcela vážně. Před týdnem jsem se octnula v jedné olomoucké čtvrti, kde mají hezkou náves a uprostřed návsi je škola. Okolo této školy jsem musela projít, abych se dostala na druhou stranu. Jdu, jdu a najednou vidím již z povzdálí velký plakát, formát A2. Říkám si, jakápak pozvánka na akci se na něm skrývá z mého pohledu úhlu? Po chvilce stojím přímo naproti dveří školy a nevěřícně zírám na ten plakát! Na plakátě nebyla žádná pozvánka, ale upozornění pro rodiče: „Milí rodiče, učte své děti samostatnosti a nedoprovázejte je přímo ke dveřím školní budovy.“ Hodně mě to překvapilo, ale mile. Odnášela jsem si hrdý a dobrý pocit, že naše skautský služba společnosti má smysl. Století dvacátému i dvacátému prvním se říká též století dítěte. Je to fajn, že je ve společnosti na děti brán ohled, zřetel, aby se do společnosti integrovaly a rozvinuly se v dobré osobnosti, občany… Ale občas je tohle někdy na škodu, když... Kolik je rodičů, kteří své děti nezdravě hýčkají, chrání je před nepříjemnostmi, které za ně vyřeší, dají jim vše co si přeji, kolik je rodičů kteří své děti vychovávají v „bublině“, kolik je rodičů kteří díky svým zájmům dětem lžou…  Možná by si to někdo nepřiznal, jenže zrcadlo funguje dobře. Tam se zrcadlí to, co jiní nevidí.

Nabízejme dětem více svobody, kterou osvoboďme od našeho strachu, vzteku, sobectví, naplnění našich potřeb a tužeb. Děti mají svou svobodu a nejsou majetky. Podporujme jejich naplnění potřeb. Důležitá je Láska.

Jedná známá publicistka jménem Naomi Aldort, šíří po světě její ucelený koncept výchovy a její motto zní: „Sdílejte život s dítětem, jehož správné jednání vyplývá nikoli ze strachu, ale z radosti a lásky.“  Její myšlenky i výchova jsou velmi zajímavé. Z jejího pohledu úhlu i účinné. Kéž by mnoho rodičů ochutnalo nebo si vzalo za své její výchovný koncept. Samostatnost a důvěra v jejím konceptu hraje velkou roli. Ona sama říká: "S manželem často slýcháme pochvalné hodnocení chování našich dětí. Lidé si myslí, že je vychováváme. To my ale neděláme. My vychováváme sami sebe. Naplňujeme potřeby svých dětí, poskytujeme jim ochranu a seznamujeme je s možnostmi, které život nabízí. Nepleteme se ale do jejich her, jejich učení, jejich tvořivosti ani do jakékoli jiné formy jejich rozvoje. Milujeme je, objímáme, krmíme, sdílíme s nimi své životy, nasloucháme jim, reagujeme na ně a účastníme se jejich životů tam, kde o to požádají. Přesto však nevystavujeme děti útokům a manipulaci prostřednictvím „nápomocných“ poznámek a myšlenek – vlivů, na něž jsou děti se svým smyslem pro nezávislost tolik citlivé.“

Možná jsou to odvážné slovy, nad kterými si povzdechneme, ale i my jsme se letos zapojili do náboru se slovy: „Jde to i jinak.“

Falešná životní očekávání

Před pár dny jdu parkem, kde je krásný altán z 19. století a v něm od jisté doby stojí piáno. Piána patří do projektu - Piana na ulici. Piána jsou umísťována na různých veřejných místech a kdokoliv si na ně může jen tak zahrát. Je fajn slyšet libé tóny, místo vrčení aut, brblání lidí... Z altánu se ozývá krásná melodie. Říkám si, který umělec nebo muzikant na to hraje, ten musí vypadat třeba takto... Obcházím altán a koukám! Na piáno hraje bezdomovec!

A zde je jednoduchý problém - falešné očekávání. Co to je? Znamená nesoulad mezi našimi představami a skutečností. Falešná očekávání se v nás utvářejí léta a to pod vlivem rodin, společnosti, médií... Díky slovům, přednesené realitě si děláme své falešné cizí představy, aniž bychom si dělali,, produkovali představy své. Kdo by čekal, že smradlavý, špinavý bezdomovec takto umí hrát... Svět posuzujeme podle nějaké škatulky, kterou nám plní výše uvedené skutečnosti...

"Zdrojem mylného očekávání však také může být vnitřní neuspořádanost člověka, povrchnost a podléhání vášním. V této situaci se snaží uhýbat před životní realitou, protože ta po něm žádá námahu, práci a utrpení, a uniká do světa iluzí, ve kterém je všechno snadné, jednoduché a milé."

 Bojovat proti falešným očekáváním v našem životě se vyplatí. Jednak si zkvalitňujeme život a též si jej děláme hezčí. Jsme více vnímaví a otevřenější a z toho plyne i fakt, že jsme více schopni spontánně pomáhat, lidí si všímat, přemýšlet a řešit problémy...

Náš život je pradivější a to je velmi cenné Odhalovat falešná očekávání mohou naše vyšší životní hodnoty... Skaut je pravdomluvný, skaut je prospěšný a pomáhá jiný, skaut je věrný a oddaný, skaut je přítelem všech lidí doré vůle a bratrem každého skauta, skaut je zdvořilý, skaut je čistý v myšlenkách slovech i skutcích........

Život jako šestistěn podle Maxe Kašparů

Jednou se ke mně dostalo přirovnání života k tzv. šestistěnu. Šeštistěn má šest stěn. Přední stěnu, zadní stenu, levou stěnu, pravou stěnu. No a strop a podlahu máme společnou. Stěny tvoří určité životní situace, smysl  pro hodnoty... V šestistěnu stojí zapálená svíce. Ta představuje naše vztahy: muž – žena, otec – dítě, matka – dítě, generace mezi sebou. Ty naše vztahy budou hořet dál, pokud budou mít 6 stěn!

 Mít vztah k někomu, k něčemu je to, podle Maxe Kašparů, "to nejdůležitější do čeho člověk vstupuje. Navázat vztah není prý umění, ale udržet ho a rozvíjet, to je umění! Kdybych to přirovnal k ohni, tak oheň se zapálí, teď je potřeba donášet další palivo a my musíme zapalovat, my umíme i hasit, ale co se nám většinou nedaří, a mohl bych statisticky za těch 30 let praxe říct, že neumíme donášet palivo. A ten vztah musí za tu chvíli vyhořet, musí umřít. A já vám teď dám takovou radu..."

A jak to tedy s tím šestistěnem je? Čtěte dále...

 

 Tou přední stěnou v každém vztahu je to, co je před námi. Každá dvojice, každý vztah musí plánovat svoji budoucnost. Nepřestávejte plánovat svoji budoucnost. Neříkejte si: a ono nějak bude, a ono to nějak dopadne, my uvidíme, co přijde. Ne, prosím vás, plánujte budoucnost, byť by to byly drobnosti. Plánujte si třeba jednu jednodenní dovolenou, ale plánujte. Mějte něco před sebou, na co se můžete dneska těšit. Vztah bez těšení nemá přední stěnu.

Teď půjdeme k zadní stěně. Když se člověk opírá, tak se vždycky opírá dozadu. Každá židle, každé křeslo je postaveno tak, aby se člověk opřel dozadu. Čili vztah nemá li zemřít na pád, tak potřebuje, aby zde byl někdo, kdo prostě jistí, kdo je vzadu, o kom víte, že se můžete o něj opřít. To je otázka důvěry. Tak jako ta přední stěna byla těšení, tak ta zadní stěna je důvěra: já ti věřím, já vím, že jsi tam, já vím, že když budu padat, že mně chytíš. A víte, jak se tomuto zadnímu záchrannému systému říká? Odpuštění. Odpuštění není záležitostí zbabělce. Odpuštění je čin duchovní motivace.Odpouštějte od srdce ne od hlavy. A odkud vychází život? Od srdce, ne od hlavy. Z hlavy vychází nějaké nápady. Když se nám zastaví rozum, tak ještě pořád žijeme, ale když se nám zastaví srdce, tak už nežijem. Čili, prosím vás, odpouštějte vždycky tu zadní stěnu ze srdce. Ze srdce vychází život. Má li být vztah živý, musí vycházet ze srdce. Jestliže budeme mít odkrytou přední stěnu a zadní, přijde průvan a ta svíce zhasne dřív, než se naděješ. Vztah vyhasne. Už nic neplánujeme, už si jen vyčítáme. 

Ta levá stěna, to je stěna, která je blíž k našemu srdci. Je potřeba, aby jste nebyli osamoceni jako dvojice, jako rodina.vytvářet společenství rodin, to je vytváření té levé stěny. Mít někoho vedle sebe. Jakmile se stanete dvojicí trosečníků, poustevníků v panelovém sídlišti - a toho neznám a toho neznám, a s tím se nechci znát, a tamten nevím jak se jmenuje, a tamhle tomu nechci přijít na jméno - no tak se opouzdříme, zakonzervujeme se a brzo to v té konzervě našeho vztahu začne hnít. Tato stěna musí být také zakryta. Musí to být lidé, kteří jsou skutečně blízcí našemu srdci. Nemůže to být leckdo. Čili hledejme si přátele, neboť oni mám mohou v tom plamínku té svíce pomoci postavit potřebnou …

Pravá stěna je zbytek světa. Všimněme si, že tato stěna souvisí v tomto rohu s našim plánováním a tento roh je velmi důležitý.My musíme také společně dělat něco pro ostatní svět. My se nesmíme stát sobci své budoucnosti. Ono to sice vypadá hezky – teoreticky. Oni žijí jenom pro sebe se svými přáteli, ale nežijí už pro nic jiného. Mějte taky své koníčky, mějte své záliby, něco mimo svoji práci. Také si dělejte radost. To je ta pravá stěna. To bych řekl, že je to ten zbytek z toho světa přátel.

Pak tady máme poslední dvě stěny. A začnu od podlahy.Není důležité, na které místo jsme jako cihla postaveni, ale je důležité, abychom na tom místě zůstali věrni. Aby ty ostatní cihly s námi mohli počítat, že jsme tam, kde jsme. Aby děti mohli počítat se svým tátou, aby se žena mohla spolehnout na svého muže, aby oddíl mohl počítat s rádcemi, vedením, pomoci, věrnosti člemnům a jejich aktivitou... 

Jediná stěna, která spojuje všechny ty čtyři, je ta stěna horní. To je ta stěna duchovní. My musíme to všechno mít sepnuté dohromady tou horní duchovní stěnou, stěnou nadhodnot. Prosím vás, toto, o čem jsem hovořil doteďka, to jsou hodnoty. Ta horní stěna, to jsou nadhodnoty. Jestliže nebudeme mít nadhodnoty, jestliže toto všechno dokola i na té podlaze budeme mít vybudované a bude nám chybět ta nadhodnota, ten strop, tak nám na tu svíci bude pršet, tak nám budou na ten plamen padat kroupy. Čili my musíme mít stěnu nahoru, my musíme mít duchovní život.

Čtyři dohody

Občas člověk potřebuje se znovu nadechnout, ale i vydechnout. Když vydechneme, chceme se možná zbavit něčeho co nás už vážně tížilo. Ale když se chceme žít, musíme dýchat a tedy musíme se znovu nadechnout. Pokud chcže pokud budeme nějakou činnost dělat nejlépe jak dovedeme, nemůžeme si pak říkat, že jsme něco měli v danou chvíli udělat lépe. Tím pádem se nemůžeme trápit posuzováním a hodnocením toho co jsme udělali, protože  jsme to opravdu dělali nejlépe, jak jsme v tu chvíli s těmi konkrétními znalostmi dělat mohli. eme žít a dýchat lépe, nemůžeme dýchat úplně vše. Je dobré si vybírat to, co lépe člověku prospívá a díky tomu se cítí více v pohodě a dobře. Patří sem různé myšlenky, víra. Pokud budeme vybírat a přebírat, přemýšlet a následně měnit, konat, inspirovat se z těchto studnic můžeme se pohnout, být lepší pro své blízké, ale i okolí...
Nedávno jsem našla Čtyři dohody od Jaroslava Duška (divadelní hra). Můžeme se inspirovat
jeho čtyřmi dohodami. Jsou to myšlenky, kterých se můžeme držet, či na ně myslet.. Možná nám bude líp a někam se posuneme.

1. Nehřeš slovem.
2. Neber si nic osobně.
3. Nevytvářej si žádné doměnky.
4. Dělej vše tak, jak nejlépe dovedeš.

 Vysvětlení

1. Nehřeš slovem: Jinými slovy – neurážejte, neomezujte nebo neohraničujte slovy druhé. Tato dohoda vychází z faktu, že slovo má obrovskou sílu. 

2. Neber si nic osobně: Bez toho, abychom popsali svůj svět (stůl) těžko budeme rozumět světu druhých.Nepřebírat na sebe pocity i zhoubné chování druhých. 

3. Nevytvářej si žádné domněnky: problém domněněk se skrývá za tím, že věříme, že jsou pravdivé...

4. Dělej vše tak, jak nejlépe dovedeš: že pokud budeme nějakou činnost dělat nejlépe jak dovedeme, nemůžeme si pak říkat, že jsme něco měli v danou chvíli udělat lépe. Tím pádem se nemůžeme trápit posuzováním a hodnocením toho co jsme udělali, protože  jsme to opravdu dělali nejlépe, jak jsme v tu chvíli s těmi konkrétními znalostmi dělat mohli. Když po večerech budeme dohánět něco, co jsme v pohodě mohli stihnout v pracovní době (ale nestihli, protože jsme se flinkali a nechtělo se nám do toho), bude se nám někde v hlavě pořád honit pocit nespokojenosti, neuspokojenosti a prudy ze sebe samého a naší práce.

Pomocný zdroj: http://www.luboviny.cz/ctyri-dohody-recenze/

Papírový drak a tak

Šla jsem před nedávnem kolem jednoho mostu. U tohoto mostu vede stezka pro cyklisty, ale i inline bruslaře, běžce a chodce. Pod mostem pluje velká řeka, je to hezké místo avšak stále beze stromů, které by lomily vítr. A tak se takové prostředí dá využít ledasjak. Když jsem tudy šla, uviděla jsem tři ženy a malého chlapce, kteří zápasili s igelitovým, kupovaným drakem. Chvíli jsem se na ně koukala. Uvnitř  mne se rozbíhal pocit smutna. Smutno mi bylo z toho, co jsem viděla. Ženy se snažily pohybovat s drakem tak, aby vzlétnul. Nedařilo se jim. Malý chlapec pořád nedočkavě čekal, občas hopsal, aby dal najevo, jak draka lépe "rozletět". Stále se nedařilo. Stále ženy stály spíše pasivně kolem draka,  a chlapce to už nudilo. V tomto okamžiku jsem již odešla.
Možná těm ženám smutno nebylo, chtěly udělat chlapci radost, to se cení. Mně bylo smutno z faktu, že místo, aby draka vyrobily, draka koupily. Ty ženy si ušetřily práci. A tak to dělá tisíce lidí...
Chvíli jsem byla z tohoto jevu smutná, vzhledem k tomu, že se pasuji do role příznivce tradice, určitých hodnot, jídlu bez chemie, látkových plenek, nošení dětí v šátcích.... Z výjmenovaných bodů, utrpěl bod - příznivec tradice. Říkala jsem si... Jakou radost mají tito lidé z igelitu na hlavou? Proč přispívají těm, kteří v továrnách na draky z igelitu dřou svou kůži za pár peněz, pracují s chemií, která ubližuje... Je tohle vůbec možné? Lidé zapomínají, na to, co dříve bylo běžné a co člověk opravdu uměl, dokázal z jednoduchých prostředků. Kam se poděly šikovné ruce? Výroba draka nestojí přece tolik peněz!... Navíc člověk vloží do výroby své úsilí, snahu se něco naučit a jistě bude na draka pyšný a bude mít radost a ještě větší pokud poletí. Kéž by takových lidí přibývalo, jenže mám dojem, pokud to zhodnotím, kritickým okem - moc se nechce!

Možná bysme si měli vzít příklad z našeho skautského zákona - Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. Brala bych to také jako ochránce tradice, ruční výroby. Ona ruční výroba, nese v sobě poctivost, má své nejen kouzlo, ale hlavně hodnotu a kvalitu. Navíc tím, že si něco doma udělám - výtvarný, dekorační předmět, jídlo... lidi, kteří tvrdě pracují za pár peněz, nijak neobtěžuji, nevyužívám, nekazím jim zdraví (tím že si kupuji "instantky" věci ( v mnoha továrnách se totiž pracuje s nebezpečnou chemí a nejen továrnách....). ZKUSÍM TO JINAK. JDE TO I JINAK.

Na webu http://ceskapozice.lidovky.cz se v článku: Řemeslo i práce ztrácejí hodnotu... píše:

"Ve staré angličtině se výraz career (kariéra, životní dráha) používal pro dobře vybudovanou silnici, slovo job pak označovalo hromadu dřeva nebo uhlí, se kterou bylo možné libovolně manipulovat. Vztah člověka k materiálu i umění jej kreativně zpracovat má dlouhou historii a odráží se ve společenských vazbách. S přesunem řemeslné výroby z vyspělých společností do zemí s nízkými náklady na pracovní sílu však začala práce na Západě ztrácet morální hodnotu a řemeslo úctu."

Jistě je to tak nejen s řemeslem...