Bude dobře, v nebi určitě...

Včera platím v obchodě a zírám na display pokladny, rozuměj na tu cenu. Zdálo se mi to moc, já neměla připraveno dostatek pěněz v ruce a povídám paní pokladní, že musím ještě vytáhnout další peníze, že je to nějak moc. A ona mi odvětí: "No, člověk ani neví, nic pořádně nenese a už je tam vyšší cena. Lépe už nebude, bude jenom húř." Při hledání drobných jsem tuto větu v uších i mysli registrovala a byla jsem jí schopna i odpovědět. Nejsem příznicec nějakých negativismů, hlavně těch, které jsou pořád dokola omývány a to byl podle mě případ věty této pokladní. Podívala jsem se na ni, usmála a řekla: "Bude dobře, v nebi určitě". A ona na mě: Myslíte? A já: "Ano myslím, věřím, že ano."
Stáváme se to, čemu věříme, co slyšíme a uvidíme a čemu uvěříme...  Pro mě je důležité, abych se nenechala strhávat myšlením davu, člověk se tím dokáže hodně uvnitř uvěznit i zatvrdit. A potom? Kam se poděla radost? Chuť o života něco hezké dělat, měnit svět k lepšímu, bojovat za dobré podmínky k životu? Život není jednoduchý, to víme snad všichni. Nebyl nikdy a ani ideální. Je zde plno špatných věcí, jenže člověk se nemá uvěznit v tomto trápení, názorech médií...

"Katedrály jsou obdivuhodné, protože je stavěli lidé, kteří měli dogmata. My máme jen názory, ale názory nestačí na postavení katedrál. H. Heine.

Básník Amado Nervo napsal:
Neříkej si: budu trpět.
Neříkej si: zklamu se.
Prostě jen radostně putuj
a hledej lásku.
Miluj, jak dovedeš,
všechno, co milovat dokážeš.
Stále miluj.

Pozvi ty, které nikdo nezve...

Kdo není skautem, zřejmě tak lehce nepochopí, jak je velmi důležitý dobrý skutek denně. Zakladatel skautingu Robert Baden Powell skautům ve své řeči zdůraznil, že je třeba konat každý den alespoň jeden dobrý skutek a snažit se zanechat tento svět o něco lepší než byl. Tato myšlenka má pro skauty obrovský rozměr. Bez toho, aniž by skaut každý den vykonal dobrý skutet, nemůže být zván pořádným skautem. K dobrému skutku patří nejen pomoc, ale i projevovat laskavost, ochotu, zajímat se o druhé, naslouchat... Naše poslání je konat dobré skutky v našem okolí. Nabízet své ruce k dobru.
"Když strojíš večeři, nezvi ty, kteří by tě také pozvali, ale pozvi ty, které nikdo nezve a kteří tě také nemohou pozvat." (srov. Lk 14,12)
Možná tohle vše zní jako utopie. Bude to utopie do té doby, pokud ty mé ruce nepoužiji pro dobro druhých, vždyť je pomoc potřeba. Jsou potřeba i vlídná a laskavá slova, porozumnění... A nic není nemožné, pokud Dobru a Nejvyšší Pravdě věřím. Nezapomínat darovat, kromě darů hmotných i dar nevzácnější - darovat něco sami ze sebe.

Kyselý citrón nebo sladká broskev

Dneska jsem listovala v jedné knize. A objevila jsem jednu krásnou myšlenku.
"Někteří lidé jsou jako citróny. Když je život zmáčkne, vyteče z nich něco kyselého. Jiní jsou spíše jako broskve, i když jsou pod tlakem výsledek je sladký."
Tato myšlenka nepotřebuje komentář. Můžeme přemítat, jak to vlastně u sebe máme... Advent, doba, kdy člověk má/měl, by více přemýšlet o věcech, které nejsou pozemské, ale o věcech, které se dotýkají mně, nebe.. Ještě advent nekončí...  Je pořád šance dělat někomu radost, laskavost...

Dary - nedary

Nedávno s emi do rukou dostala útlá knížečka o smyslu Vánoce a také o našem obyčejném životě a vánočních tradicích. V ten den, kdy jsem si ji vypůjčila, zběžně jsem ji prolistovala.
Další den už jsem v ní listovala podrobněji až jsem se octnula v kapitole - dárky, dary.
A právě o tom chci psát...
Ač si to přiznat chceme nebo ne, žijeme v blahobytu a v materialismu. Každý z nás musí mít techniku, aby svůj život nějak přežil. Ne všechna technika je potřebná a ne všechna technika je zdraví i mysli prospěšná. Jeden druh techniky nám přidává na váze, zpomaluje metabolismu nebo navozuje zvláštní psychické stavy či utlume nebo naopak produkuje vyšší činnost orgánů (zbytečně). A pak je tu technika, která z nás dělá levé lidi (neumějící už pomalu nic rukama vyrobit) a také lidi, co nepotřebují moc myslet.I v takové době se dá žít a my v ní žijeme. Málo z nás místo techniky a její užívání dlá ručně (co se dá) a naše prostředky nás dovezou kamkoliv, abysme mohli nakoupit sehnat a tak tedy nemusíme pracovat rukama a moc přemýšlet. Tak je to i s dary. Dárky od srdce se dělají přece ručně, jsou skromnější, méně lákavé, ale za to nádherné, jedinečné a nikdy nepůjdou s těmi koupenými srovnat.
Jeden mnich poukázal v té knize na to, že on o Vánocích dárky nekupuje, ale za to dává sebe - pomocnou ruku, vlídné  a ohleduplné chování. Úsměvy zdarma, setkávání , naslouchání, radu... Nic nekoupí a přitom má obrovskou radost a plné srdce. Dokázali bysme to tak i my, i v této hyperkonzumní době?

Obdarovávat, ale jak?

S přibývajícími dny, které vidíme prostřednictvím čísel na kalendáři se blíží Vánoce a víme, že Vánoce jsou spojeny s dárky, obdarováním. Možná jedeme v tom zaběhnutém koloběhu - obdarováváme ty, kreré máme rádi, své blízké, kamarády. Obdarováváme je věcma z reklam, katalogů, obchodů aniž bysme vážně tušili, co potřebují...

A co kdybysme se snažili obdarovat ty, kteří to nečekají! Láska je přece vynalézavá. Dá to práci, odhodlání, ale ten výsledek stojí za to.
Proč tu vlastně na světě jsme? Abysme si jen užívali? Ano, někdo razí tuto teorie, vykřikují ji do světa. Běží nám v tv reklamách. Osočuje se slovy, že jsme tu jen krátce a tak pro si neužít by byl skoro hřích... Akorát šikovný posluchač, přijímač odhadne, že tu jde jen o sobectví...

Možná tohle všechno zdá se být zbytečné. Mně se to ale nezdá, poněvadž, má-li někdo mezery v dějepise, má mezery v podstatných věcech a je třeba znovu a znovu toto připomínat, psát...
Milá Matka Tereza obdarovávala zdarma - objetím, slovem, pohlazením, staráním se o tělesné potřeby... A sama říkala: "Nevyhledávejte vzrušující akce. Jedině důležité je, abyste dávali sami sebe. To je míra lásky a tu musíte přiložit, máte-li měřit velikost svých činů." A dodatek: "Když Bůh postaví nějakou duši na vaši cestu, chce vám tím říci, že pro ni něco máte udělat."

Láska je vynalézavá

Denně máme příležitost ztišit se a naslouchat našemu srdci. Odhodit tíživý kámen starostí, obav a být o něco šťastněšjší. Kdo to z nás ale takto dělá... Vážně často kolem sebe slyším - nemám čas, nestíhám... Už to ani nechci poslouchat. Nejde říci něco jiného? Raději dělat něco jiného, to bude
ono. Udělat si čas, stíhat, naslouchat, času máme málo a to méně se můžeme těšit s druhými, radovat se s nimi, podnikat potřebné věci, činnosti... Adventní doba nás vybízí z pohledu obchodních vitrín ke koupi hromady dárků, blikajícího elektra, omamné drogerie... Média nás přesvědčují jak vše musíme mít, dokonce i tu Kofolu na vánoční tabuli.
Věřím, že je nám z toho někdy na nic, ale neumíme se tomu všemu ubránit. Místo, abychom změnili své srdce, otevřeli jej druhým, strávíme adventní čas jen za honbou dárků, úklidů.. Proč to někdy nezkusit jinak a dojít k podstatě věci. Zde neplatí výmluvy, advent ve své podstatně není o honbě, ale o příchodu, změny v nás, v našem srdci a srdci, které je smutné, které je uzavřené a nedovede sdílet
radost, nedáme si lepší dárek, než klíč, kterým tento zámek otevřeme, aby se srdce mohlo rozletět...
Tam , kde je nadšená víra a vynalézavá láskm tam se něco děje. Je to motor, který žene náš život
po dobré cestě. Proto zkusme být v toto období více v Lásce vynalézaví a věřme více. Uvidíte,
jak se to může měnit.
Jedu takto tramvají a nastoupí mladá matka s kočákem a v něm ještě miminko. Tramvaj se rozjede a matka začne telefonem volat. Volá necelou minutu a miminko začne řvát. Matka se jej snaží uhoupat, nehoupacím kočárkem, jenže ono se neutiší. Pořád pláče a co dělá matka? Stále telefonuje aniž by se podívala, co se děje v kočárku.! V tom ji někdo z druhého konce hovoru povídá nějakou takovou větu: "Proč pláče, co se děje?" Protože matka do telefonu odpovídá: "Já nevím, asi hlad nebo co." A telefonuje si dál a stále děťátko pláče. Přišlo mi to vážně hrozné. 
Má-li se doba adventní, stát plodnou, je zřejmě třeba se zajímat o potřeby druhých, o přání, naslouchat jim a věnovat jim čas.  Alespoň kousek. Láska je totiž vynalézavá a stačí málo k velké
radosti. A nemusím to být já, co jen čekám, vždy můžu udělat ten první krok já. 

Stojí za pokus obdarovávat ty, kteří to opravdu nečekají.

 

Advent - přítomnost, přechod

První neděle adventní. Způsob jak se zamyslet, jak přemýšlet a jak číst mezi řádky. Třeba tento text...
Adventus znamená příchod, přítomnost. Obě slova vnímám v našem světě, životě za důležité. V adventu čekám na příchod Toho, jenž se za nás obětoval, ale jako malé dítě narozené v jeslích  se před člověkem sklonil. Ukázal nám svou prostotu - narodil se v chlévě na seně, narodil se maličký a svou něžností přitahoval lidi. Tak dobrotivý byl. A já tomu věřím... Tak on přišel a je tu s námi pořád.
Někdo očekává Štědrý den, rodinnou pohodu, dárky, návštěvy, cukroví, pohádky... Stačí nám to k tomu očekávání? Není v tomto všem cosi levného? Nelze očekávat více? Vždy to jde...   Musíme začít v přítomnosti. Tam, kde jsem, kam jdu, můžu šířit dobro, pokoj Lásku... Jedna krásná věta, kterou si nikdo nevymyslel, ale byla řečena zní: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně“ (Lk 3,11). Je to možné i v našem životě. V přítomnosti se dělit o to, co umím, co mám, sloužit Dobru, obětovat se... A to je mnohem víc, než čekat jen Štědrý sen s rodinnou pohodou, dobrým jídlem, dárkem... To je příchod změny v nás v naší přítomnosti. O tom ten advent vůbec je.

Advent

Už se to na nás valí. Výkladní skříně vánočně nazdobené. V říjnu prodej čokoládových mikulášů a televize plná reklam na výhodné dárky k Vánocům. Letáky na sbírky v tramvajích, novinách, televizi... Akční letáky plné slev na to skvělé zboží, ze kterého musí něco koupit, abyste upekli nebo využili levnou ale přeci skvělou instant volbu, také abyste udělali dětem radost krásným plastovým dárkem, který nejlépe je z Číny, vrčí, šumí, skřehotá... Tomu se říká hyperkonzumní doba předvánoční, tedy adventní.
A není to náhodou jinak? Určitě je, jen je těžké se k tomu pořádně přiblížit. Máme přece tolik jiných lákadel, která nás utvrzují v jakési nevědomosti o pravých hodnotách. Hodnoty nám naoví že nepotřeujeme vidět dva měsíce předem vánoční výzdobu, mikuláše z čokolády v supermrketech, televizní tioy na dárky atd.

Prožít advent, tedy očekávání můžu zcela jinak... V adventu vyhlížím to, co mě může proměnit ještě v lepšího člověka než dosud jsem.  V adventu se dá žit heslem: "Když málo znamená mnoho". Můžu udělat malou radot a oro někoho bude velká, mlžu udělat maličkost a někomu tím rozzářit den, týden a bude to věc velká...

Jak prožít advent?

JEN PRO DNEŠEK  SE BUDU SNAŽIT PROŽÍT DEN, ANIŽ BYCH CHTĚL VYŘEŠIT PROBLÉM CELÉHO SVÉHO ŽIVOTA

Co všechno na mě dnes čeká! Před svými problémy dnes nebudu uhýbat, nebudu klesat na mysli, budu jim hledět do očí.


 JEN PRO DNEŠEK NEBUDU NIKOHO KRITIZOVAT A NAPRAVOVAT
Jsem především zodpovědný sám za sebe, ne za druhé. Měl bych tedy především sám na sobě vidět všechno to dobré, ale i zlé.

JEN PRO DNEŠEK BUDU ŽÍT Z JISTOTY, ŽE JSEM STVOŘEN PRO ŠTĚSTÍ

 Jsme pyšní na to, co jsme a co chceme. Naše zacpané uši ale musíme pročistit, abychom slyšeli, k čemu jsme povoláni, odvalit kámen z našich srdcí...

JEN PRO DNEŠEK VĚNUJI ALESPOŇ DESET MINUT DOBRÉ ČETBĚ

Dobrá četba je pro život duše stejně důležitá a nutná jako dobrá výživa pro život těla. „Čtěte málo ale dobře!“

JEN PRO DNEŠEK CHCI POZNÁVAT PLÁN, KTERÝ SE MNOU MÁ VYŠŠÍ MOUDROST

JEN PRO DNEŠEK SE PŘIZPŮSOBÍM OKOLNOSTEM, ANIŽ BYCH CHTĚL OKOLNOSTI PŘIZPŮSOBIT MÝM PŘÁNÍM

Domnívám-li se, že lidé se vždy musí přizpůsobit mně, promeškám mnohé cenné hodnoty pro svůj život. Něco velmi důležitého mi může být darováno právě v lidech, kteří jsou mi málo sympatičtí.


 JEN PRO DNEŠEK CHCI KONAT DOBRO
Konání dobra vyvěrá z vyšší Dobroty. Nemusím konat nemožné, mohu činit jen to, co je v mých lidských silách. Jeho dobrota totiž chce působit i skrze mne. Vykonám pouze to, co je možné, a vše ostatní ponechám Vyšší moudrosti.

 JEN PRO DNEŠEK VYKONÁM DOBRÝ SKUTEK A NEBUDU O TOM NIKOMU VYPRAVOVAT.

JEN PRO DNEŠEK NEBUDU MÍT STRACH

Nebudu mít strach radovat se ze všeho, co je krásné, a budu věřit v dobrotu. Nebudu mít strach před tím, co mě jednou může potkat. Jak mohu žít tak, aby v mém okolí přibylo trochu dobra?

Hezký advent...

Zdroj Jak prožít advent www.vira.cz

Instant?

Opět podnětem k napsání tohohoto příspěvku mi dal před nedávnem okamžik v obchodě. Šla jsem k moukám, stála jsem tam chvíli a vybírala, kterou vezmu. Za moment se tam objevil mladý pár. Odhaduji jim do 24 let. Stoupli si vedle mě a obhlíželi regál nad moukami. A co tam bylo? Krabice plné prášků. A když do těch prášků namícháte jen vodu, vejce, vznikne vám buchta. Už se nehledí na to ostatní co je v prášku, hlavně, že vznikne buchta, které se může říci, že je mňam. Říká se tomu instant. Tento mladý pár si obhlédnul krabici s perníkem a komentovali to: „Tak toto vezmeme, to bude dobré a když to bude dobré, vezmeme pak zase.“ Mně zamrazilo. Říkala jsem si v duchu, jak je mým možná pitomým zvykem: „Proč tito dva mladí lidé mrhají penězi za krabici plnou pochybných prášků, proč neudělají svou buchtu z pár konkrétních ingredienci?“ Slovo instantní dle slovníku cizích slov znamená: „Rychlorozpustný, připravený k okamžitému požívání, předvařený, práškový.“ Důležité je slovo předvařený. Mnoho mladých lidí často tíhne k pohodlnosti a mít co nejlepší a nejjednodušší život (mít co nejvíce spotřebičů, elektrotechniky, aut, instančních věcí z krabiček sáčků..). Podle mě je to také ten nejkomplikovanější způsob života. Člověk se málo naučí, málo prožije radosti a dopuje se nezdravými věcmi (nemyslím jen potraviny). Jsou nezdravé, jsou-li umělé a nevíme konkrétní složení, a pokud těch přidaných věcí je vážně moc!

Využívat instant není zrovna ta nejlepší volba. Cesta života vede i přes trní a to je námaha, přemýšlení, obětování, dělání radosti bez nároku na odměnu, odplatu… Tohle není předvařená volba, to je naše volba. Když to udělám já dobře, vždycky to chutná jinak, než to, co je předvařené, plné pochybných prášků, A i  když to chutná jinak je to tak skvělé! Nesrovnatelně lepší. Jen si na to musí člověk zvyknout. Nemluvě jen o jídle. Instant ve velké míře nikdy nikoho nic dobrého pořádně nenaučil.

Občas to v našem životě vypadá jako v labyrintu. V obchodech se na nás z regálů vykukují barevné krabičky s podivným obsahem, v další zatáčce se na nás smějí barevné nápoje v petlahvích, když opět zahneme procházíme houfem cukrovinek a vše je tak lákavé. Kde je cesta k úniku?  Cesta ven z toho vězení, které pro mladé dělá dnešní hyperkonzumní společnost? Instant nabízí jednoduchou volbu bez odpovědnosti. Moudré slova, které uvedu, nám přiblíží hodnotný směr o které se má přemýšlet a jistě nás to dovede tam, kam směřujeme, čemu věříme, co chceme a co má nepomíjející hodnotu: „Dnes si vyberu to, zítra zase ono. Kam vítr, tam plášť. Když mi dojde nadšení, moje chuť, vydám se jinudy. A tak vzniká ono bloumání životem, které je vlastní labyrintu. Putovat, jít však neznamená procházet labyrint! Když se octnete v labyrintu: půjdu tudy, tamtudy nebo tam – zastavte se! Hledejte niť, abyste z labyrintu vyšli, hledejte niť. Není možné zahodit život bloumáním.“

Hledejme tu nepomíjející niť… A nehledejme ji tam, kde mám na výběr sáhnout po nezodpovědné, laciné, jednoduché volbě…

Paní nevymlouvejte se!

Paní nevymlouvejte se! Zazněly slova jednoho staršího muže, adresované starší ženě, která si vesele a vědomě kráčela skrze trávník cestou vyšlapanou leností lidí.  To jsem takto minulý týden šla na poštu, která sídlí mezi paneláky, ale i zeleň se mezi paneláky najde. Uprostřed té malé zelené loučky s pár stromy byla přímo uprostřed vyšlapaná cesta. Tuto cestu vyšlapali lidé, aby si zkrátili cestu o pár kroků ke svému cíli. Když jsem kolem procházela, šla přede mnou starší žena se psem. A ta si svou cestu zkrátila. V tu dobu šel po chodníku kolem té loučky starší muž a viděl tu ženu, jak si krátí svou cestu. Moc se mu to nelíbilo a slušně té paní řekl, že "se má chodit po chodníku, tu zeleň vysazují technické služby města na přání obyvatel. Přece chceme, aby ta zeleň tu byla." Paní cosi zamumlala, a pán ji ještě odvětil - "Paní nevymlouvejte se!" Tohle děláte třeba vy, paní nevymlouvejte se! Starší muž to myslel dle mého soudu dobře. Tolik lidí křičí jak něco nefunguje, je nedostatek, jenže zamyslel se někdo nad tím, že to si děláme my lidi sami?

Je jen na každém jakou cestu zvolí směrem na poštu, domů i životem. Je snadné si ulehčit své břemeno (použiji auto…), pár kroků (raději pošlapu zeleň), ale je obdivuhodné nést si svůj kříž, své břemeno a zdolávat s ním překážky.

Je obdivuhodné jít proti proudu… V dnešní době to platí klidně „dvojnásob“.

Co je jít proti proudu? Jedna z množných krásných odpovědí:

Nelhat tam, kde lidé obvykle lžou.
Nekrást tam, kde se to považuje za normální.
Žít čistě tam, kde ostatní hledají smyslnost.
Obětovat se tam, kde druzí hledají jen požitky.
Milovat tam, kde druzí nenávidí.
Doufat tam, kde jiní zoufají.
Radovat se tam, kde jiní nenacházejí důvod k radosti.
Být plni pokoje tam, kde jsou lidé vnitřně rozerváni.

  Zdroj proti proudu: Fatym.cz

Návod na šťastnější život

Návod na šťastnější život 

1. Žij a nechej žít

"V Římě je jedno přísloví a mohli bychom si je vzít jako řídící princip.(...) Běž vpřed a ostatní nechej dělat to stejné".

2. Rozdávej se druhým

"Lidé potřebují být otevření a velkorysí vůči jiným. Jak se totiž uzavřou do sebe, je tu nebezpečí, že se stanou egocentriky. A stojaté vody se rychle promění na hnijící".

3. Postupuj v životě pokojně

  Je to schopnost postupovat s přívětivostí a pokorou, životní pokoj

4. Zdravý smysl pro volný čas 

Vypni televizi, jdi od počítače, nelež na gauči, nemrhej volný čas častým nakupováním... Věnuj se smysluplné činnosti, lidem, bližním. Vytvářej, komunikuj, vychovávej, šiř dobrou myšlenku, starej se o přírodu, služ....

5. Neděle má být vašimi prázdninami – svátkem, i časem pro Tebe, bližní.

7. Respektuj a starej se o přírodu

8. Přestaň být negativní

"Potřeba mluvit o druhých ve zlém naznačuje nízký stupeň sebeúcty". To znamená "místo toho, abych vyzdvihl sebe, ponižuji druhé". Zbavit se rychle negativních myšlenek je přitom prospěšné pro zdraví.

10. Aktivně usiluj o mír

"Žijeme v době mnoha válek a volání po míru tak musí znít mimořádně hlasitě. Mír občas může vypadat, že je něčím klidným, ale není nikdy tichem: je to vždy aktivní mír."

papež František

Skauti a co náš skautský zákon? Podobá se jeho myšlenkám...

Buď dobrý sám k sobě

Sebeúcta jako slabost?

Cítíte se špatně, projevíte-li hněv?
Zahanbují vás vaše pocity?
Trápíte se, když uděláte chybu, nebo se zmýlíte?
Máte pocit viny, dáte-li někdy přednost svým potřebám, před potřebami druhých?

Během života si mnoho lidí osvojí postoje, které je deprimují. Považují sebeúctu za svou slabost. Opravdová sebeláska však začíná uznáním, že každý z nás je Božím dílem. Láska k sobě je vyjádřením lásky k Bohu Stvořiteli. A co víc, nemůžete se stát darem pro ostatní, dokud nebudete pečovat o své vlastní duchovní, duševní a tělesné zdraví.  Zkuste překonat zkreslené představy, které brání plnému a poctivému životu.

 

Několik tipů,
jak rozvíjet sebeúctu

* Nemůžeš pro nikoho ničím být,
dokud nebudeš pečovat o sebe.

* Udělej si čas pro sebe
a zvol si místo, které
potřebuješ – i když od tebe
druzí lidé něco chtějí.

* Máš-li z něčeho strach,
svěř se někomu. Když se
něčeho obáváš a uchýlíš se
přitom do samoty, bude
ti ještě hůř.

* Jestliže tě někdo urazil či
zranil, promluv si s ním.
Budeš-li podobná zranění
v sobě potlačovat a nechávat
si je pro sebe, zranění poroste.

* Potkáš-li člověka, jemuž se
ve tváři zračí nějaké zranění
či smutek, nezneklidňuj se.
Nejsi odpovědný za to, abys
dělal všechny lidi šťastnými.

* Objeví-li se slzy, vyplač se.

* Když se ti zdá, že je všechno
šedivé, vyhledávej barvy.

* Má-li tě někdo rád, přijmi to
a měj z toho radost. Láska
není povinnost. Nemusíš
udělat něco na oplátku.

Zdroj: získáno z víra.czTexty/Clanky/Bu-dobry-sam-k-sobe.html

28. říjen - symbol věrnosti a oddanosti

Letos uplynulo 104 let, kdy byla vyhlášena První československá republika. A též uplynulo 104 let, kdy vznikly první skautské známky (na světě!) a byly to zároveň první československé známky. Vydávala je Pošta českých skautů. Skauti se zapojili do průběhu vzniku první republiky. Sloužili nejen jako poštovní doručovatelé, ale i organizátoři, telefonisté, úřednice, tlumočnice.... Pomohli, kde bylo třeba.  Nejvýrazněji se do dějin zapsala skautská služba doručování zásilek. V revoluční době, kdy dřívější úřady a instituce přestaly fungovat, nebo nebyly důvěryhodné, doručovala stovka skautských kurýrů důležité zprávy, dopisy, telegramy mezi členy Národního výboru s novými úřady. Skautská služba byla zastavena až 25. listopadu, kdy už spolehlivě pracovala českoslovnská armáda, pošta i další státní orgány. Zajímavý je i fakt, že členové si v této době všochni vykali. Děti rodičům, skauti vedoucím. Od 29. října 1918 na výborové schůzi, kdy členové Junáka vítali lepší budoucnost,  navrhl Josef Roessler Ořovský, aby si skauti tykali a oslovovali se bratře a sestro.

 Skauti stály u zrodu nové republiky. Byla to čest, byla to pomoc. Skauti tedy měla na vzniku republiky nemalé zásluhy. Byli věrni a oddaní skautské myšlence, která například ve skautském slibu, říká, že skaut má milovat svou vlast i bližní. Skauti byli dobrými přáteli za všech okolností, v časech dobrých i zlých. Kdyby nebyli, hnutí by se rozpadlo. Být věrný a oddaný dneska, to je být dobrým přítelem svých bližních, bratrů a sester ve skautu, být věrný skautingu a jeho myšlence, být věrný vyšším myšlenkám, které Tě vedou a povedou po dobré a bezpečnější cestě, být věrný svým slibům, které všude možně zanechávám...

Když bylo sváteční výročí 28. října, otevřela jsem knihu Skautské století. Věřte nebo ne, jsme tu letos už oficiálně 100let, neoficiálně 102. Jsou to nádherné čísla, která o něčem svědčí. A každý člen, tvoří čísla další. Z knihy na mě vykukují černobílé obrázky, kde jsou reální lidé, jež tvořili Junáka. Narazila jsem na zakladatele českého skautingu Antonína Benjamina Svojsíka. Prohlížela jsem si fotografie s úsměve. Náš zakladatel byl tentokrát bez uniformy, s rodinou, v plavkách, sáňkoval s oddílem... Všechno jsou to vzpomínky, ale stále mi voní. Skauti, snažme se být věrní a oddaní, protože i to je naše poslání...










"

Samostatnost - mýtus v dnešní společnosti?

Chcete samostatné dítě? Najděte mu skautský oddíl. Tak zní letošní motto skautských náborů. Poté co jsem si přečetla jeden nápis přímo na hlavních dveří jedné základní školy, mě toto motto velmi dojalo. Jak pravdivé je, jak tomu skautingu moc vděčím za to, že jsem se stala mnohem mnohem více samostatnou! Myslím to zcela vážně. Před týdnem jsem se octnula v jedné olomoucké čtvrti, kde mají hezkou náves a uprostřed návsi je škola. Okolo této školy jsem musela projít, abych se dostala na druhou stranu. Jdu, jdu a najednou vidím již z povzdálí velký plakát, formát A2. Říkám si, jakápak pozvánka na akci se na něm skrývá z mého pohledu úhlu? Po chvilce stojím přímo naproti dveří školy a nevěřícně zírám na ten plakát! Na plakátě nebyla žádná pozvánka, ale upozornění pro rodiče: „Milí rodiče, učte své děti samostatnosti a nedoprovázejte je přímo ke dveřím školní budovy.“ Hodně mě to překvapilo, ale mile. Odnášela jsem si hrdý a dobrý pocit, že naše skautský služba společnosti má smysl. Století dvacátému i dvacátému prvním se říká též století dítěte. Je to fajn, že je ve společnosti na děti brán ohled, zřetel, aby se do společnosti integrovaly a rozvinuly se v dobré osobnosti, občany… Ale občas je tohle někdy na škodu, když... Kolik je rodičů, kteří své děti nezdravě hýčkají, chrání je před nepříjemnostmi, které za ně vyřeší, dají jim vše co si přeji, kolik je rodičů kteří své děti vychovávají v „bublině“, kolik je rodičů kteří díky svým zájmům dětem lžou…  Možná by si to někdo nepřiznal, jenže zrcadlo funguje dobře. Tam se zrcadlí to, co jiní nevidí.

Nabízejme dětem více svobody, kterou osvoboďme od našeho strachu, vzteku, sobectví, naplnění našich potřeb a tužeb. Děti mají svou svobodu a nejsou majetky. Podporujme jejich naplnění potřeb. Důležitá je Láska.

Jedná známá publicistka jménem Naomi Aldort, šíří po světě její ucelený koncept výchovy a její motto zní: „Sdílejte život s dítětem, jehož správné jednání vyplývá nikoli ze strachu, ale z radosti a lásky.“  Její myšlenky i výchova jsou velmi zajímavé. Z jejího pohledu úhlu i účinné. Kéž by mnoho rodičů ochutnalo nebo si vzalo za své její výchovný koncept. Samostatnost a důvěra v jejím konceptu hraje velkou roli. Ona sama říká: "S manželem často slýcháme pochvalné hodnocení chování našich dětí. Lidé si myslí, že je vychováváme. To my ale neděláme. My vychováváme sami sebe. Naplňujeme potřeby svých dětí, poskytujeme jim ochranu a seznamujeme je s možnostmi, které život nabízí. Nepleteme se ale do jejich her, jejich učení, jejich tvořivosti ani do jakékoli jiné formy jejich rozvoje. Milujeme je, objímáme, krmíme, sdílíme s nimi své životy, nasloucháme jim, reagujeme na ně a účastníme se jejich životů tam, kde o to požádají. Přesto však nevystavujeme děti útokům a manipulaci prostřednictvím „nápomocných“ poznámek a myšlenek – vlivů, na něž jsou děti se svým smyslem pro nezávislost tolik citlivé.“

Možná jsou to odvážné slovy, nad kterými si povzdechneme, ale i my jsme se letos zapojili do náboru se slovy: „Jde to i jinak.“

Falešná životní očekávání

Před pár dny jdu parkem, kde je krásný altán z 19. století a v něm od jisté doby stojí piáno. Piána patří do projektu - Piana na ulici. Piána jsou umísťována na různých veřejných místech a kdokoliv si na ně může jen tak zahrát. Je fajn slyšet libé tóny, místo vrčení aut, brblání lidí... Z altánu se ozývá krásná melodie. Říkám si, který umělec nebo muzikant na to hraje, ten musí vypadat třeba takto... Obcházím altán a koukám! Na piáno hraje bezdomovec!

A zde je jednoduchý problém - falešné očekávání. Co to je? Znamená nesoulad mezi našimi představami a skutečností. Falešná očekávání se v nás utvářejí léta a to pod vlivem rodin, společnosti, médií... Díky slovům, přednesené realitě si děláme své falešné cizí představy, aniž bychom si dělali,, produkovali představy své. Kdo by čekal, že smradlavý, špinavý bezdomovec takto umí hrát... Svět posuzujeme podle nějaké škatulky, kterou nám plní výše uvedené skutečnosti...

"Zdrojem mylného očekávání však také může být vnitřní neuspořádanost člověka, povrchnost a podléhání vášním. V této situaci se snaží uhýbat před životní realitou, protože ta po něm žádá námahu, práci a utrpení, a uniká do světa iluzí, ve kterém je všechno snadné, jednoduché a milé."

 Bojovat proti falešným očekáváním v našem životě se vyplatí. Jednak si zkvalitňujeme život a též si jej děláme hezčí. Jsme více vnímaví a otevřenější a z toho plyne i fakt, že jsme více schopni spontánně pomáhat, lidí si všímat, přemýšlet a řešit problémy...

Náš život je pradivější a to je velmi cenné Odhalovat falešná očekávání mohou naše vyšší životní hodnoty... Skaut je pravdomluvný, skaut je prospěšný a pomáhá jiný, skaut je věrný a oddaný, skaut je přítelem všech lidí doré vůle a bratrem každého skauta, skaut je zdvořilý, skaut je čistý v myšlenkách slovech i skutcích........

Život jako šestistěn podle Maxe Kašparů

Jednou se ke mně dostalo přirovnání života k tzv. šestistěnu. Šeštistěn má šest stěn. Přední stěnu, zadní stenu, levou stěnu, pravou stěnu. No a strop a podlahu máme společnou. Stěny tvoří určité životní situace, smysl  pro hodnoty... V šestistěnu stojí zapálená svíce. Ta představuje naše vztahy: muž – žena, otec – dítě, matka – dítě, generace mezi sebou. Ty naše vztahy budou hořet dál, pokud budou mít 6 stěn!

 Mít vztah k někomu, k něčemu je to, podle Maxe Kašparů, "to nejdůležitější do čeho člověk vstupuje. Navázat vztah není prý umění, ale udržet ho a rozvíjet, to je umění! Kdybych to přirovnal k ohni, tak oheň se zapálí, teď je potřeba donášet další palivo a my musíme zapalovat, my umíme i hasit, ale co se nám většinou nedaří, a mohl bych statisticky za těch 30 let praxe říct, že neumíme donášet palivo. A ten vztah musí za tu chvíli vyhořet, musí umřít. A já vám teď dám takovou radu..."

A jak to tedy s tím šestistěnem je? Čtěte dále...

 

 Tou přední stěnou v každém vztahu je to, co je před námi. Každá dvojice, každý vztah musí plánovat svoji budoucnost. Nepřestávejte plánovat svoji budoucnost. Neříkejte si: a ono nějak bude, a ono to nějak dopadne, my uvidíme, co přijde. Ne, prosím vás, plánujte budoucnost, byť by to byly drobnosti. Plánujte si třeba jednu jednodenní dovolenou, ale plánujte. Mějte něco před sebou, na co se můžete dneska těšit. Vztah bez těšení nemá přední stěnu.

Teď půjdeme k zadní stěně. Když se člověk opírá, tak se vždycky opírá dozadu. Každá židle, každé křeslo je postaveno tak, aby se člověk opřel dozadu. Čili vztah nemá li zemřít na pád, tak potřebuje, aby zde byl někdo, kdo prostě jistí, kdo je vzadu, o kom víte, že se můžete o něj opřít. To je otázka důvěry. Tak jako ta přední stěna byla těšení, tak ta zadní stěna je důvěra: já ti věřím, já vím, že jsi tam, já vím, že když budu padat, že mně chytíš. A víte, jak se tomuto zadnímu záchrannému systému říká? Odpuštění. Odpuštění není záležitostí zbabělce. Odpuštění je čin duchovní motivace.Odpouštějte od srdce ne od hlavy. A odkud vychází život? Od srdce, ne od hlavy. Z hlavy vychází nějaké nápady. Když se nám zastaví rozum, tak ještě pořád žijeme, ale když se nám zastaví srdce, tak už nežijem. Čili, prosím vás, odpouštějte vždycky tu zadní stěnu ze srdce. Ze srdce vychází život. Má li být vztah živý, musí vycházet ze srdce. Jestliže budeme mít odkrytou přední stěnu a zadní, přijde průvan a ta svíce zhasne dřív, než se naděješ. Vztah vyhasne. Už nic neplánujeme, už si jen vyčítáme. 

Ta levá stěna, to je stěna, která je blíž k našemu srdci. Je potřeba, aby jste nebyli osamoceni jako dvojice, jako rodina.vytvářet společenství rodin, to je vytváření té levé stěny. Mít někoho vedle sebe. Jakmile se stanete dvojicí trosečníků, poustevníků v panelovém sídlišti - a toho neznám a toho neznám, a s tím se nechci znát, a tamten nevím jak se jmenuje, a tamhle tomu nechci přijít na jméno - no tak se opouzdříme, zakonzervujeme se a brzo to v té konzervě našeho vztahu začne hnít. Tato stěna musí být také zakryta. Musí to být lidé, kteří jsou skutečně blízcí našemu srdci. Nemůže to být leckdo. Čili hledejme si přátele, neboť oni mám mohou v tom plamínku té svíce pomoci postavit potřebnou …

Pravá stěna je zbytek světa. Všimněme si, že tato stěna souvisí v tomto rohu s našim plánováním a tento roh je velmi důležitý.My musíme také společně dělat něco pro ostatní svět. My se nesmíme stát sobci své budoucnosti. Ono to sice vypadá hezky – teoreticky. Oni žijí jenom pro sebe se svými přáteli, ale nežijí už pro nic jiného. Mějte taky své koníčky, mějte své záliby, něco mimo svoji práci. Také si dělejte radost. To je ta pravá stěna. To bych řekl, že je to ten zbytek z toho světa přátel.

Pak tady máme poslední dvě stěny. A začnu od podlahy.Není důležité, na které místo jsme jako cihla postaveni, ale je důležité, abychom na tom místě zůstali věrni. Aby ty ostatní cihly s námi mohli počítat, že jsme tam, kde jsme. Aby děti mohli počítat se svým tátou, aby se žena mohla spolehnout na svého muže, aby oddíl mohl počítat s rádcemi, vedením, pomoci, věrnosti člemnům a jejich aktivitou... 

Jediná stěna, která spojuje všechny ty čtyři, je ta stěna horní. To je ta stěna duchovní. My musíme to všechno mít sepnuté dohromady tou horní duchovní stěnou, stěnou nadhodnot. Prosím vás, toto, o čem jsem hovořil doteďka, to jsou hodnoty. Ta horní stěna, to jsou nadhodnoty. Jestliže nebudeme mít nadhodnoty, jestliže toto všechno dokola i na té podlaze budeme mít vybudované a bude nám chybět ta nadhodnota, ten strop, tak nám na tu svíci bude pršet, tak nám budou na ten plamen padat kroupy. Čili my musíme mít stěnu nahoru, my musíme mít duchovní život.

Čtyři dohody

Občas člověk potřebuje se znovu nadechnout, ale i vydechnout. Když vydechneme, chceme se možná zbavit něčeho co nás už vážně tížilo. Ale když se chceme žít, musíme dýchat a tedy musíme se znovu nadechnout. Pokud chcže pokud budeme nějakou činnost dělat nejlépe jak dovedeme, nemůžeme si pak říkat, že jsme něco měli v danou chvíli udělat lépe. Tím pádem se nemůžeme trápit posuzováním a hodnocením toho co jsme udělali, protože  jsme to opravdu dělali nejlépe, jak jsme v tu chvíli s těmi konkrétními znalostmi dělat mohli. eme žít a dýchat lépe, nemůžeme dýchat úplně vše. Je dobré si vybírat to, co lépe člověku prospívá a díky tomu se cítí více v pohodě a dobře. Patří sem různé myšlenky, víra. Pokud budeme vybírat a přebírat, přemýšlet a následně měnit, konat, inspirovat se z těchto studnic můžeme se pohnout, být lepší pro své blízké, ale i okolí...
Nedávno jsem našla Čtyři dohody od Jaroslava Duška (divadelní hra). Můžeme se inspirovat
jeho čtyřmi dohodami. Jsou to myšlenky, kterých se můžeme držet, či na ně myslet.. Možná nám bude líp a někam se posuneme.

1. Nehřeš slovem.
2. Neber si nic osobně.
3. Nevytvářej si žádné doměnky.
4. Dělej vše tak, jak nejlépe dovedeš.

 Vysvětlení

1. Nehřeš slovem: Jinými slovy – neurážejte, neomezujte nebo neohraničujte slovy druhé. Tato dohoda vychází z faktu, že slovo má obrovskou sílu. 

2. Neber si nic osobně: Bez toho, abychom popsali svůj svět (stůl) těžko budeme rozumět světu druhých.Nepřebírat na sebe pocity i zhoubné chování druhých. 

3. Nevytvářej si žádné domněnky: problém domněněk se skrývá za tím, že věříme, že jsou pravdivé...

4. Dělej vše tak, jak nejlépe dovedeš: že pokud budeme nějakou činnost dělat nejlépe jak dovedeme, nemůžeme si pak říkat, že jsme něco měli v danou chvíli udělat lépe. Tím pádem se nemůžeme trápit posuzováním a hodnocením toho co jsme udělali, protože  jsme to opravdu dělali nejlépe, jak jsme v tu chvíli s těmi konkrétními znalostmi dělat mohli. Když po večerech budeme dohánět něco, co jsme v pohodě mohli stihnout v pracovní době (ale nestihli, protože jsme se flinkali a nechtělo se nám do toho), bude se nám někde v hlavě pořád honit pocit nespokojenosti, neuspokojenosti a prudy ze sebe samého a naší práce.

Pomocný zdroj: http://www.luboviny.cz/ctyri-dohody-recenze/

Papírový drak a tak

Šla jsem před nedávnem kolem jednoho mostu. U tohoto mostu vede stezka pro cyklisty, ale i inline bruslaře, běžce a chodce. Pod mostem pluje velká řeka, je to hezké místo avšak stále beze stromů, které by lomily vítr. A tak se takové prostředí dá využít ledasjak. Když jsem tudy šla, uviděla jsem tři ženy a malého chlapce, kteří zápasili s igelitovým, kupovaným drakem. Chvíli jsem se na ně koukala. Uvnitř  mne se rozbíhal pocit smutna. Smutno mi bylo z toho, co jsem viděla. Ženy se snažily pohybovat s drakem tak, aby vzlétnul. Nedařilo se jim. Malý chlapec pořád nedočkavě čekal, občas hopsal, aby dal najevo, jak draka lépe "rozletět". Stále se nedařilo. Stále ženy stály spíše pasivně kolem draka,  a chlapce to už nudilo. V tomto okamžiku jsem již odešla.
Možná těm ženám smutno nebylo, chtěly udělat chlapci radost, to se cení. Mně bylo smutno z faktu, že místo, aby draka vyrobily, draka koupily. Ty ženy si ušetřily práci. A tak to dělá tisíce lidí...
Chvíli jsem byla z tohoto jevu smutná, vzhledem k tomu, že se pasuji do role příznivce tradice, určitých hodnot, jídlu bez chemie, látkových plenek, nošení dětí v šátcích.... Z výjmenovaných bodů, utrpěl bod - příznivec tradice. Říkala jsem si... Jakou radost mají tito lidé z igelitu na hlavou? Proč přispívají těm, kteří v továrnách na draky z igelitu dřou svou kůži za pár peněz, pracují s chemií, která ubližuje... Je tohle vůbec možné? Lidé zapomínají, na to, co dříve bylo běžné a co člověk opravdu uměl, dokázal z jednoduchých prostředků. Kam se poděly šikovné ruce? Výroba draka nestojí přece tolik peněz!... Navíc člověk vloží do výroby své úsilí, snahu se něco naučit a jistě bude na draka pyšný a bude mít radost a ještě větší pokud poletí. Kéž by takových lidí přibývalo, jenže mám dojem, pokud to zhodnotím, kritickým okem - moc se nechce!

Možná bysme si měli vzít příklad z našeho skautského zákona - Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. Brala bych to také jako ochránce tradice, ruční výroby. Ona ruční výroba, nese v sobě poctivost, má své nejen kouzlo, ale hlavně hodnotu a kvalitu. Navíc tím, že si něco doma udělám - výtvarný, dekorační předmět, jídlo... lidi, kteří tvrdě pracují za pár peněz, nijak neobtěžuji, nevyužívám, nekazím jim zdraví (tím že si kupuji "instantky" věci ( v mnoha továrnách se totiž pracuje s nebezpečnou chemí a nejen továrnách....). ZKUSÍM TO JINAK. JDE TO I JINAK.

Na webu http://ceskapozice.lidovky.cz se v článku: Řemeslo i práce ztrácejí hodnotu... píše:

"Ve staré angličtině se výraz career (kariéra, životní dráha) používal pro dobře vybudovanou silnici, slovo job pak označovalo hromadu dřeva nebo uhlí, se kterou bylo možné libovolně manipulovat. Vztah člověka k materiálu i umění jej kreativně zpracovat má dlouhou historii a odráží se ve společenských vazbách. S přesunem řemeslné výroby z vyspělých společností do zemí s nízkými náklady na pracovní sílu však začala práce na Západě ztrácet morální hodnotu a řemeslo úctu."

Jistě je to tak nejen s řemeslem...

Být věrný své malé roli

Ráda bych se podělila o pár slov k myšlence - "být věrný své malé roli".  Tuto myšlenku jsem nedávno přečetla a byla jsem potěšená, jelikož se občas v tom životě zamotám a hledám tu správnou cestu. Tato myšlenka přede mnou přistála včas:).

Každý v životě hrajeme určitou roli a ne jednu. Někdo hraje rolí pět, někdo třicet, někdo sto, někdo dvě... Každá role nese v sobě poslání a poslání vyžaduje porozumnění, obětavost, čas, naslouchání, dobré skutky, tvořivost, umění řešit problémy, empatii, komunikaci, zájem, mávnutí rukou, odpuštění.... Každá role vyžaduje zkrátka umění života. Hrát dobře svou malou roli a být ji věrný je dnes mnohem těžší než dříve. Máme své starosti, problémy, výkyvy nálad, lennost a mnoho (těch přebytečných) činností a povinností, díky kterým druhým opakujeme - nemám čas, nestíhám, mám moc práce.

Jsme často zaneprázdněni věcmi, které nás přetěžují a zastřívají věci důležitější, ze kterých můžeme mít větší užitek, radost, vyzkouzlí nám úsměv na tváři, pohladí nás na duši, dají našemu srdci nový rozměr, dají nám křídla a povznesou výš. Vlivem hektické, chaotické  a nemocné doby, naše malé role prožíváme jako na houpačce. Ovšem je psáno, že  "nejléčivějším prostředkem na nemoci dnešní doby je být věrný své malé roli"

Naše role v životě jsou třeba takové: jsem, dcera, jsem syn, jsem matka, jsem otec, jsem manžel, jsem přítel, jsem skaut, jsem dobrovolník, jsem kamarád, jsem záchranář atd. Do těchto rolí musíme denně vkládat své umění žít.

Budeme-li se snažit svou malou roli hrát věrně, dobře; možná neovlivníme dění ve světě. Nebrátíme negativní dění v pozitivní, ale svým uměním žít ovlivníme své okolí ve kterém žijeme. Není naším úkolem zachránit svět, ale snažit se hrát svou malou roli. I malá role má velký význam. Matka Tereza to krásně vyjádřila: "Nemusíme dělat velké věci, ale malé věci s velkou láskou."

Zaměřím se na roli skauta. Jak já jak skaut mohu být věrný své malé roli? Jistě si vzpomeneš na dalších tisíc činností, kterými vykonáš službu, uděláš radost, mile překvapíš... Život v přítomnosti, život v obětavosti pro druhé...bude mnohem radostnější a plnější než život, který můžeš žít víceméně jen sám pro sebe.

Jako skaut, rádce pomáhám menším bratrům a sestrám růst a dělám jim dětství bohatší, radostnější a dobrodružnější. Můžu je vzít na výpravu, domluvit se na projížďku na kolech, zajít pomoci do rodiny, která má zájem, můžu připravit oslavu a pozvat své kamarády z oddílu, mohu pomoci opravovat klubovnu, mohu zapůjčit nástroje k opravám, můžeme se domluvit na programu pro určitou skupinu - pro dětský domov, domov důchodců...

Jako skaut mohu sbírat odpad v okolí, čistit studánky, podílet se na opravách památek. Můžu vyslechnout kamaráda, pomoci mu s úkolem, mohu někomu napsat z oddílu mail koho moc často nevídám, abych mu udělal radost, mohu pomoci s organizací skautské akce o které vím, mohu vykonávat službu v sociálním zařízení, mohu uspořádat tvořivý kurz pro oddíl, rodiny....

Je důležité nezapomínat, že ve skautovi se dá prolnout tolik rolí a přitom to může být role jedna, která náš život činí nekomplikovanější. Máme skautský zákon, který nás vede po dobré cestě, na to nikdy nezapomínejme, snažme se o zákonech přemýšlet. Díky skautingu osobně neprožívám nějaký chaotický život, vím kam kormidluji, rozhodla jsem se tak. Osobně nepotřebuji být na všech místech, všechno činit, dělat velké akce každý měsíc... Nemusím hrát tisíce rolí, stačí mi pár, které zvládnu ukormidlovat a které mohu dobře, poctivě vykonávat. Povrchnost nemá šanci.

Jsem šťastná, že to tak mám. Skauting nesmírně obohatil můj život. I když se člověk něčeho ve prospěch skautingu vzdává (pohodlí, teplíčka, bez problémový život, žádné velké překážky, nekrotit své emoce, nesnášet nějaké prohry, nějak se nepodřizovat, dělat si co chci já...), čímž láká tento svět, dostává mnohem víc. Já jsem si toho vědoma. :).

Veverka

Kolik máme přátel?

„Kolik si myslíte, že máte přátel?“ zeptal se jeden spolucestující druhého během nedávné cesty. Podíval jsem se na něj a předstíral jsem, že si čtu noviny. Ve skutečnosti jsem poslouchal jejich rozhovor, který mě vedl k zamyšlení.

„Taky jsem si myslel, že jich mám hodně,“ řekl muž, „dokud jsem nemusel přehodnotit podstatu přátelství.“

„Kdo neví, co je to přítel?“ přemítal jsem. Ale v průběhu rozhovoru jsem si uvědomil, že naše tradiční představa přátelství nevystihuje realitu přesně.

Jeho další otázka směřovala více k podstatě.

„Kolik lidí, které považujete za své přátele, byste pozval na svatbu?“

„Tak asi dvě stě až tři sta.“

„A na křest dítěte?“

„Tak asi sedmdesát až sto.“

„Kdybyste chtěl jít dnes večer do kina nebo na stadion, kolika osobám byste zavolal?“

„Nevím… snad patnácti až dvaceti.“

„Je vidět, že máte hodně přátel,“ řekl druhý muž s úsměvem. „Ale pro kolik z nich jsou důležité vaše osobních záležitosti, vaše problémy? S kolika sdílíte své ušlechtilé plány, osobní nebo rodinné problémy? Na ramenou kolika z nich byste se mohl vyplakat a cítit se pochopený? A kolik z nich se upřímně raduje z vašich úspěchů a na vlastní kůži prožívají vaše trápení?“

„Děláte mi to těžké,“ odpověděl, „ takových je už méně: dva nebo tři.“

„A kdyby jeden z těch dvou nebo tří byl smrtelně nemocen a zbývalo by mu pár měsíců života, nabídl byste jim, že se ujmete jejich rodin a postaráte se o vzdělání jejich dětí?“

„To je opravdu složité, nevybral bych z nich žádného.“

„Máte tedy hodně lidí, kteří vám dělají společnost, dva až tři dobré kamarády, avšak přítele žádného,“ zakončil podivný cestující.

Musel jsem se upřímně zamyslet nad tím, jak je obtížné najít a především si udržet opravdové přátelství, neboť společníků a kamarádů máme všichni dost. 

A ty, kolik máš přátel?

 

(zdroj: http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Kolik-pratel-mas.html)

Přátelství nebo nic?

Skautské přátelství nezná hranice. Skautů na zemi je více jak  50 milionů Všichni si tykáme, slavíme společné svátky, abysme se lépe poznali plníme odborky jako např. Skautské přátelství, prožíváme spolu dobrodružství, máme kamarádství či přátelství dokonce ve skautském zákonu. To je všechno krásné a mnoho to také znamená. Bez přátel, kamarádů jsme ochuzeni o jednu část plnosti našeho života. Přátelé, kamarádi jsou lidé, kteří nás znají, mají rádi a věnují nám čas. Znají naše lepší i horší stránky, naše prohry i vítězství, umí naslouchat a pomoci nám. Vždy nám zůstávají po boku, ať se děje co se děje...
Možná se to zdá být jako nadsázka, prožíváme spíše období chladnějších vztahů. Člověk nasadí tu svou ulitu do které pouští jen málo koho, spíše se uzavírá, což je i škoda. Přátelé, kamarádi jsou lidé, kteří nám život určitě obohatí a proto je dobré je mít.
Přátelství nezná hranice ani konce. Já jsem se včera setkala se svou kamarádkou/spolužačkou, která po dvou letech přijela z USA do Česka. Bylo to nádherné setkání a vím, že ona je vážně dobrá kamarádka. Po léta jsme si psaly e-maily, posílaly pohlednice a jedna druhou se snažila podpořit. Vím, že mezi námi je krásné přátelství. Připomíná mi to jednu myšlenku  od Dietrichs Bonhoeffera:

Daleko nebo blízko,
ve štěstí či v neštěstí,
v druhém má přítel někoho,
kdo mu věrně pomáhá
být svobodný a být člověkem.

Podle Anselma Gruena je přátelství jako slunce, které prozáří život člověka. Já bych s ním velmi souhlasila. Zajímavý je i fakt, že tento muž rozeznává ři druhy přátelství: přátelství pro prospěch, z touhy nebo z dobré vůle. První dva typy jsou v zásadě egoistické a vydrží většinou jen krátký čas. Jen přátelství uzavřená z dobré vůle jsou trvanlivá a zaslouží si být označena jako přátelství; v něm je vidět, že si oba přejí totéž nebo - jak říká Aristoteles - že přátelům je vše společné.
Aby přátelství vydrželo je nutné do něj přikládat polínko.

Přátelé, kteří nejsou blízko sebe, si mohou psát dopisy. Posílání dopisů není vůbec v módě, což je škoda. Ovšem, všimla jsem si, že někdo na táboře dopisy ještě píše:).  Ono samotné dopisování
"patří zřejmě svou podstatou k přátelství - vždyť z přátelství vznikly snad nejkrásnější dopisy světové literatury. V dnešní době jsme se bohužel odnaučili pěstovat vzájemnou korespondenci. Přátelství si přesto dopisů žádá, protože v nich sděluji příteli své zážitky. Konstantin Raudive jednou řekl: "Lidé, kteří si navzájem nevyměnili žádné dopisy, se neznají."  Všechno nějak do sebezapadá. V dopise lze jinak vyjádřit své pocity, čtenář pozná zda je v dopise srdce nebo je dopis příliš chladný..
Spisovatelka Zenta Maurina, od raného mládí ochrnutá zažila přátele jako životodárný pramen, jako pramen síly ke zvládání života handicapovaného jedince: "Co pro ptáka znamená síla křídel, to je pro člověka přátelství: vyzdvihne ho nad zemský prach."
Já děkuji za všechna přátelství, zvláště ty skautská.Jsou pevná, vím to, vím to již 14 let...

Kolik děláš dobrých skutků, tolikrát jsi člověkem

Původní myšlenka zní: Kolik jazyků náš, tolikrát jsi člověkem. Je to hezké, je hezké umět mnoho jazyků, ale mnohem hezčí je dělat dobré skutky. My skauti máme přece v denním příkazu jasně řečeno: "Alespoň jeden dobrý skutek denně." Mnohokrát jsem slyšela - a co se tím myslí, jaký dobrý skutek, a co když nemám příležitost denně něco ohromného vykonat.... Je to tolik povzdechů, že člověk žasne, kolik překážek se vynoří po vyslovení jednoduché myšlence.... Tak to jsme celí my - lidi složití, někdy šíleně racionálně uvažující, lhostejní a líní... Možná píšu přísně, vyslovuji nějaké dogmata... Hřebík uhodil nedávno na hlavičku. Opravdu si myslím, že dnešní společnost je materiálně zaměřená, pluralitní, nemá cíl kam by směřovala, vytváří nějaké podivné neidentifikovatelné a necpochopitelné vzorce - jak ve výchově, v etice... A mohla bych pokračovat.

Takže se vrátím k hřebíku a hlavičce. Jedu v tramvaji. Jsou obsazena místa s visačkou pro těhotné ženy, seniory, nemocné a sedí tam mladí lidé! Vstoupí stará paní a co se děje - klasika - nikdo nevstane. Raději poslouchají mp3ku, koukaí do telefonu, do země. Prostě je to vůbec nezajímá a já jako matka vstanu i když nesedím na místě s visačkou, od táhnu kočárek a jdu té paní říct, ať si jde sednou jestli chce. Paní se hezky usmála, poděkovala.

Nezdá se mi to tak složité, už ne. Takové případy nejsou jen v tramvajích, ale i v autobusech.. Však to každý zná. Mně vždycky stojí za to ten úsměv druhého, ta radost. Můžeme sem zahrnout cokoliv co děláme pro druhé a skauti toho dělají hodně ne... :)

Za první republiky (1918-1938) by lidí jen kouleli očima, tohle by bylo zcela nemyslitelné - sedět na zadku a nepustit sednout starší osobu. Z historie je fajn si brát dobré příklady. 

 Jedna žena s velkým Ž, jmenovala se Matka Tereza. Misionářka, která se zasloužila o rozkvět sociální péče. Její dílo nemá obdoby. Dávala domov a hlavně Lásku potřebným i těm nejpotřebnějším, sama byla skromná a žila z okamžiků přítomnosti. Příkladem nám Matka Tereza může být v síle přožívání reality, Lásky, způsobu odvahy a hlavně - Naším úkolem je být právě tím, čím máme být my sami! Jen když vylepšíme sebe, můžeme změnit svět kolem nás.

Když víme, čím jsme, my jo:) - jsme skauti. Hrajme dobře svou malou roli! O tom příště.

Hymnus života Matky Terezy

"Život je šance - využij ji
Život je krása - obdivuj ji
Život je blaženost - užívej ji
Život je sen - uskutečni ho
Život je výzva - přijmi ji
Život je povinnost - naplň ji
Život je hra - hrej ji
Život je bohatství - ochraňuj ho
Život je láska - potěš se s ní
Život je záhada - pronikni ji
Život je slib - splň ho
Život je smutek - překonej ho
Život je hymna - zpívej ji
Život je boj - přijmi ho
Život je štěstí - zasluž si ho
Život je život - žij ho.“

Jak začít

Slyšela jsem, že je září vhodnou dobou začít znova, dávat si předsevzetí. Možná na tom něco bude, já bych se toho chytla. Nikdy není pozdě naučit se nové věci, umět se omluvit, dodělat úkoly a dodržovat pravidelnost, není pozdě změnit své nudné zaužívané zvyky v něco lepšího, zkusit pravidelně žít duchovně, udělat každý den dobrý vyjímečný skutek... Září je měsíc, kdy začíná nový školní rok a s ním i nové povinnosti, chápu to jako vzít znova svůj život do svých rukou, více být zodpovědnější a dělat dobré věci pro lidi....
Našla jsem tento zajímavý článek od Paulínek z on-line knihkpectví:). Tak nechť se vám připomene myšlenkou - začít znova, jakož i tento blog. 

"Heslem dnešní doby je úspěch ve všech myslitelných podobách. Společnost uznává a oceňuje ty, kteří jsou silní, výkonní, bezchybní, nejlepší. … Dá se něco vytěžit z prohry, bolesti, utrpení, zklamání? Každý z nás je jakoby hráčem velkého orchestru. Souzněním jednotlivých nástrojů vzniká krásná hudba. Odhalit, který nástroj je náš, zahrát na něj co možná nejlépe, to je úkol našeho života. V mnoha případech potřebujeme dlouhé nebo i těžké učení. Skrze rány, těžkosti a zkoušky v životě se můžeme mnoha věcem naučit. Každé utrpení se může obrátit v plodnost.

Nic z toho, co jsme prožili, není zbytečné, ani jedna kapka bolesti, kterou nabídneme, není ztracena. Všechno prospívá těm, kteří milují Boha. Všichni máme svá pouta, svá vězení, své hranice, svá uzavřená místa. Abychom se jich zbavili a zahájili nový, opravdový život, … abychom se mohli stát mostem a převozníkem pro druhé, je nezbytné, abychom se dali cestou osvobození. Jsme jako malé děti, které se učí od Boha, a když přijmou to, že jsou malé, nikdy nespadnou z výšky. Uvědomit si to znamená opustit veškerou povýšenost, pohrdání a vstoupit na cestu pokory. (Podle sv. Terezie z Lisieux)

Odhodlat se k proměně svého života není snadné, zdá se, že nám k tomu schází síla i motivace. Na známém příběhu Jeana Valjeana z knihy Bídníci ukazuje Boulvin, co je univerzálním zdrojem síly i odvahy ke změně. Je to bezvýhradná, bezpodmínečná láska." zdroj: paulínky.cz