Bude dobře, v nebi určitě...

Včera platím v obchodě a zírám na display pokladny, rozuměj na tu cenu. Zdálo se mi to moc, já neměla připraveno dostatek pěněz v ruce a povídám paní pokladní, že musím ještě vytáhnout další peníze, že je to nějak moc. A ona mi odvětí: "No, člověk ani neví, nic pořádně nenese a už je tam vyšší cena. Lépe už nebude, bude jenom húř." Při hledání drobných jsem tuto větu v uších i mysli registrovala a byla jsem jí schopna i odpovědět. Nejsem příznicec nějakých negativismů, hlavně těch, které jsou pořád dokola omývány a to byl podle mě případ věty této pokladní. Podívala jsem se na ni, usmála a řekla: "Bude dobře, v nebi určitě". A ona na mě: Myslíte? A já: "Ano myslím, věřím, že ano."
Stáváme se to, čemu věříme, co slyšíme a uvidíme a čemu uvěříme...  Pro mě je důležité, abych se nenechala strhávat myšlením davu, člověk se tím dokáže hodně uvnitř uvěznit i zatvrdit. A potom? Kam se poděla radost? Chuť o života něco hezké dělat, měnit svět k lepšímu, bojovat za dobré podmínky k životu? Život není jednoduchý, to víme snad všichni. Nebyl nikdy a ani ideální. Je zde plno špatných věcí, jenže člověk se nemá uvěznit v tomto trápení, názorech médií...

"Katedrály jsou obdivuhodné, protože je stavěli lidé, kteří měli dogmata. My máme jen názory, ale názory nestačí na postavení katedrál. H. Heine.

Básník Amado Nervo napsal:
Neříkej si: budu trpět.
Neříkej si: zklamu se.
Prostě jen radostně putuj
a hledej lásku.
Miluj, jak dovedeš,
všechno, co milovat dokážeš.
Stále miluj.

Pozvi ty, které nikdo nezve...

Kdo není skautem, zřejmě tak lehce nepochopí, jak je velmi důležitý dobrý skutek denně. Zakladatel skautingu Robert Baden Powell skautům ve své řeči zdůraznil, že je třeba konat každý den alespoň jeden dobrý skutek a snažit se zanechat tento svět o něco lepší než byl. Tato myšlenka má pro skauty obrovský rozměr. Bez toho, aniž by skaut každý den vykonal dobrý skutet, nemůže být zván pořádným skautem. K dobrému skutku patří nejen pomoc, ale i projevovat laskavost, ochotu, zajímat se o druhé, naslouchat... Naše poslání je konat dobré skutky v našem okolí. Nabízet své ruce k dobru.
"Když strojíš večeři, nezvi ty, kteří by tě také pozvali, ale pozvi ty, které nikdo nezve a kteří tě také nemohou pozvat." (srov. Lk 14,12)
Možná tohle vše zní jako utopie. Bude to utopie do té doby, pokud ty mé ruce nepoužiji pro dobro druhých, vždyť je pomoc potřeba. Jsou potřeba i vlídná a laskavá slova, porozumnění... A nic není nemožné, pokud Dobru a Nejvyšší Pravdě věřím. Nezapomínat darovat, kromě darů hmotných i dar nevzácnější - darovat něco sami ze sebe.

Kyselý citrón nebo sladká broskev

Dneska jsem listovala v jedné knize. A objevila jsem jednu krásnou myšlenku.
"Někteří lidé jsou jako citróny. Když je život zmáčkne, vyteče z nich něco kyselého. Jiní jsou spíše jako broskve, i když jsou pod tlakem výsledek je sladký."
Tato myšlenka nepotřebuje komentář. Můžeme přemítat, jak to vlastně u sebe máme... Advent, doba, kdy člověk má/měl, by více přemýšlet o věcech, které nejsou pozemské, ale o věcech, které se dotýkají mně, nebe.. Ještě advent nekončí...  Je pořád šance dělat někomu radost, laskavost...

Dary - nedary

Nedávno s emi do rukou dostala útlá knížečka o smyslu Vánoce a také o našem obyčejném životě a vánočních tradicích. V ten den, kdy jsem si ji vypůjčila, zběžně jsem ji prolistovala.
Další den už jsem v ní listovala podrobněji až jsem se octnula v kapitole - dárky, dary.
A právě o tom chci psát...
Ač si to přiznat chceme nebo ne, žijeme v blahobytu a v materialismu. Každý z nás musí mít techniku, aby svůj život nějak přežil. Ne všechna technika je potřebná a ne všechna technika je zdraví i mysli prospěšná. Jeden druh techniky nám přidává na váze, zpomaluje metabolismu nebo navozuje zvláštní psychické stavy či utlume nebo naopak produkuje vyšší činnost orgánů (zbytečně). A pak je tu technika, která z nás dělá levé lidi (neumějící už pomalu nic rukama vyrobit) a také lidi, co nepotřebují moc myslet.I v takové době se dá žít a my v ní žijeme. Málo z nás místo techniky a její užívání dlá ručně (co se dá) a naše prostředky nás dovezou kamkoliv, abysme mohli nakoupit sehnat a tak tedy nemusíme pracovat rukama a moc přemýšlet. Tak je to i s dary. Dárky od srdce se dělají přece ručně, jsou skromnější, méně lákavé, ale za to nádherné, jedinečné a nikdy nepůjdou s těmi koupenými srovnat.
Jeden mnich poukázal v té knize na to, že on o Vánocích dárky nekupuje, ale za to dává sebe - pomocnou ruku, vlídné  a ohleduplné chování. Úsměvy zdarma, setkávání , naslouchání, radu... Nic nekoupí a přitom má obrovskou radost a plné srdce. Dokázali bysme to tak i my, i v této hyperkonzumní době?

Obdarovávat, ale jak?

S přibývajícími dny, které vidíme prostřednictvím čísel na kalendáři se blíží Vánoce a víme, že Vánoce jsou spojeny s dárky, obdarováním. Možná jedeme v tom zaběhnutém koloběhu - obdarováváme ty, kreré máme rádi, své blízké, kamarády. Obdarováváme je věcma z reklam, katalogů, obchodů aniž bysme vážně tušili, co potřebují...

A co kdybysme se snažili obdarovat ty, kteří to nečekají! Láska je přece vynalézavá. Dá to práci, odhodlání, ale ten výsledek stojí za to.
Proč tu vlastně na světě jsme? Abysme si jen užívali? Ano, někdo razí tuto teorie, vykřikují ji do světa. Běží nám v tv reklamách. Osočuje se slovy, že jsme tu jen krátce a tak pro si neužít by byl skoro hřích... Akorát šikovný posluchač, přijímač odhadne, že tu jde jen o sobectví...

Možná tohle všechno zdá se být zbytečné. Mně se to ale nezdá, poněvadž, má-li někdo mezery v dějepise, má mezery v podstatných věcech a je třeba znovu a znovu toto připomínat, psát...
Milá Matka Tereza obdarovávala zdarma - objetím, slovem, pohlazením, staráním se o tělesné potřeby... A sama říkala: "Nevyhledávejte vzrušující akce. Jedině důležité je, abyste dávali sami sebe. To je míra lásky a tu musíte přiložit, máte-li měřit velikost svých činů." A dodatek: "Když Bůh postaví nějakou duši na vaši cestu, chce vám tím říci, že pro ni něco máte udělat."

Láska je vynalézavá

Denně máme příležitost ztišit se a naslouchat našemu srdci. Odhodit tíživý kámen starostí, obav a být o něco šťastněšjší. Kdo to z nás ale takto dělá... Vážně často kolem sebe slyším - nemám čas, nestíhám... Už to ani nechci poslouchat. Nejde říci něco jiného? Raději dělat něco jiného, to bude
ono. Udělat si čas, stíhat, naslouchat, času máme málo a to méně se můžeme těšit s druhými, radovat se s nimi, podnikat potřebné věci, činnosti... Adventní doba nás vybízí z pohledu obchodních vitrín ke koupi hromady dárků, blikajícího elektra, omamné drogerie... Média nás přesvědčují jak vše musíme mít, dokonce i tu Kofolu na vánoční tabuli.
Věřím, že je nám z toho někdy na nic, ale neumíme se tomu všemu ubránit. Místo, abychom změnili své srdce, otevřeli jej druhým, strávíme adventní čas jen za honbou dárků, úklidů.. Proč to někdy nezkusit jinak a dojít k podstatě věci. Zde neplatí výmluvy, advent ve své podstatně není o honbě, ale o příchodu, změny v nás, v našem srdci a srdci, které je smutné, které je uzavřené a nedovede sdílet
radost, nedáme si lepší dárek, než klíč, kterým tento zámek otevřeme, aby se srdce mohlo rozletět...
Tam , kde je nadšená víra a vynalézavá láskm tam se něco děje. Je to motor, který žene náš život
po dobré cestě. Proto zkusme být v toto období více v Lásce vynalézaví a věřme více. Uvidíte,
jak se to může měnit.
Jedu takto tramvají a nastoupí mladá matka s kočákem a v něm ještě miminko. Tramvaj se rozjede a matka začne telefonem volat. Volá necelou minutu a miminko začne řvát. Matka se jej snaží uhoupat, nehoupacím kočárkem, jenže ono se neutiší. Pořád pláče a co dělá matka? Stále telefonuje aniž by se podívala, co se děje v kočárku.! V tom ji někdo z druhého konce hovoru povídá nějakou takovou větu: "Proč pláče, co se děje?" Protože matka do telefonu odpovídá: "Já nevím, asi hlad nebo co." A telefonuje si dál a stále děťátko pláče. Přišlo mi to vážně hrozné. 
Má-li se doba adventní, stát plodnou, je zřejmě třeba se zajímat o potřeby druhých, o přání, naslouchat jim a věnovat jim čas.  Alespoň kousek. Láska je totiž vynalézavá a stačí málo k velké
radosti. A nemusím to být já, co jen čekám, vždy můžu udělat ten první krok já. 

Stojí za pokus obdarovávat ty, kteří to opravdu nečekají.