Papírový drak a tak

Šla jsem před nedávnem kolem jednoho mostu. U tohoto mostu vede stezka pro cyklisty, ale i inline bruslaře, běžce a chodce. Pod mostem pluje velká řeka, je to hezké místo avšak stále beze stromů, které by lomily vítr. A tak se takové prostředí dá využít ledasjak. Když jsem tudy šla, uviděla jsem tři ženy a malého chlapce, kteří zápasili s igelitovým, kupovaným drakem. Chvíli jsem se na ně koukala. Uvnitř  mne se rozbíhal pocit smutna. Smutno mi bylo z toho, co jsem viděla. Ženy se snažily pohybovat s drakem tak, aby vzlétnul. Nedařilo se jim. Malý chlapec pořád nedočkavě čekal, občas hopsal, aby dal najevo, jak draka lépe "rozletět". Stále se nedařilo. Stále ženy stály spíše pasivně kolem draka,  a chlapce to už nudilo. V tomto okamžiku jsem již odešla.
Možná těm ženám smutno nebylo, chtěly udělat chlapci radost, to se cení. Mně bylo smutno z faktu, že místo, aby draka vyrobily, draka koupily. Ty ženy si ušetřily práci. A tak to dělá tisíce lidí...
Chvíli jsem byla z tohoto jevu smutná, vzhledem k tomu, že se pasuji do role příznivce tradice, určitých hodnot, jídlu bez chemie, látkových plenek, nošení dětí v šátcích.... Z výjmenovaných bodů, utrpěl bod - příznivec tradice. Říkala jsem si... Jakou radost mají tito lidé z igelitu na hlavou? Proč přispívají těm, kteří v továrnách na draky z igelitu dřou svou kůži za pár peněz, pracují s chemií, která ubližuje... Je tohle vůbec možné? Lidé zapomínají, na to, co dříve bylo běžné a co člověk opravdu uměl, dokázal z jednoduchých prostředků. Kam se poděly šikovné ruce? Výroba draka nestojí přece tolik peněz!... Navíc člověk vloží do výroby své úsilí, snahu se něco naučit a jistě bude na draka pyšný a bude mít radost a ještě větší pokud poletí. Kéž by takových lidí přibývalo, jenže mám dojem, pokud to zhodnotím, kritickým okem - moc se nechce!

Možná bysme si měli vzít příklad z našeho skautského zákona - Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. Brala bych to také jako ochránce tradice, ruční výroby. Ona ruční výroba, nese v sobě poctivost, má své nejen kouzlo, ale hlavně hodnotu a kvalitu. Navíc tím, že si něco doma udělám - výtvarný, dekorační předmět, jídlo... lidi, kteří tvrdě pracují za pár peněz, nijak neobtěžuji, nevyužívám, nekazím jim zdraví (tím že si kupuji "instantky" věci ( v mnoha továrnách se totiž pracuje s nebezpečnou chemí a nejen továrnách....). ZKUSÍM TO JINAK. JDE TO I JINAK.

Na webu http://ceskapozice.lidovky.cz se v článku: Řemeslo i práce ztrácejí hodnotu... píše:

"Ve staré angličtině se výraz career (kariéra, životní dráha) používal pro dobře vybudovanou silnici, slovo job pak označovalo hromadu dřeva nebo uhlí, se kterou bylo možné libovolně manipulovat. Vztah člověka k materiálu i umění jej kreativně zpracovat má dlouhou historii a odráží se ve společenských vazbách. S přesunem řemeslné výroby z vyspělých společností do zemí s nízkými náklady na pracovní sílu však začala práce na Západě ztrácet morální hodnotu a řemeslo úctu."

Jistě je to tak nejen s řemeslem...