Nedávno s emi do rukou dostala útlá knížečka o smyslu Vánoce a také o našem obyčejném životě a vánočních tradicích. V ten den, kdy jsem si ji vypůjčila, zběžně jsem ji prolistovala.
Další den už jsem v ní listovala podrobněji až jsem se octnula v kapitole - dárky, dary.
A právě o tom chci psát...
Ač si to přiznat chceme nebo ne, žijeme v blahobytu a v materialismu. Každý z nás musí mít techniku, aby svůj život nějak přežil. Ne všechna technika je potřebná a ne všechna technika je zdraví i mysli prospěšná. Jeden druh techniky nám přidává na váze, zpomaluje metabolismu nebo navozuje zvláštní psychické stavy či utlume nebo naopak produkuje vyšší činnost orgánů (zbytečně). A pak je tu technika, která z nás dělá levé lidi (neumějící už pomalu nic rukama vyrobit) a také lidi, co nepotřebují moc myslet.I v takové době se dá žít a my v ní žijeme. Málo z nás místo techniky a její užívání dlá ručně (co se dá) a naše prostředky nás dovezou kamkoliv, abysme mohli nakoupit sehnat a tak tedy nemusíme pracovat rukama a moc přemýšlet. Tak je to i s dary. Dárky od srdce se dělají přece ručně, jsou skromnější, méně lákavé, ale za to nádherné, jedinečné a nikdy nepůjdou s těmi koupenými srovnat.
Jeden mnich poukázal v té knize na to, že on o Vánocích dárky nekupuje, ale za to dává sebe - pomocnou ruku, vlídné a ohleduplné chování. Úsměvy zdarma, setkávání , naslouchání, radu... Nic nekoupí a přitom má obrovskou radost a plné srdce. Dokázali bysme to tak i my, i v této hyperkonzumní době?
Žádné komentáře:
Okomentovat